Únor 2014

7 sexuálních poloh, které můžete dnes večer vyzkoušet

28. února 2014 v 20:56 | Paula |  Partnerské soužití

7 sexuálních poloh, které můžete dnes večer vyzkoušet

Nové sexuální polohy výrazně okoření váš vztah a také s velkou pravděpodobností objevíte pocity, o kterých jste nevěděli, že vůbec existují. Udělejte si čas jen pro vás dva a vyzkoušejte těchto sedm sexuálních poloh.

Poloha č. 1: Magická hora

Tato sexuální poloha lehce připomíná polohu zezadu, ale nabízí mnohem více smyslnosti. Budete na ni potřebovat hromadu polštářů, což bude skvělá zábava a navíc ucítíte pod svým tělem jejich sametově hebký povrch.
Vezměte všechny polštáře, co máte, a vytvořte z nich vysokou horu. Žena se přehne přes polštáře a muž si poklekne za ní tak, aby jeho tělo kopírovalo její obrysy. Tato trochu odlišná poloha představuje perfektní spojení vašich těl a bude z ní mít nezapomenutelný zážitek!

Poloha č. 2: Lotos

Lotos je jedna z nejintimnějších a nejromantičtějších poloh na světě, pokud toužíte po skutečně jedinečném kontaktu vašich těl, ale i duší. Při sexu jste si velmi blízko a můžete se stále dívat jeden druhému do očí, což je neskutečně erotické.
Muž sedí na zemi či na jiném povrchu ve zkříženém sedu. Žena si sedne naproti němu a ovine své nohy okolo jeho pasu. Sex v jemném objetí a naprosté blízkosti - tento zážitek si určitě zapamatujete na dlouhou dobu.

Poloha č. 3: Lichoběžník

Chcete v posteli vyzkoušet něco vzrušujícího? Lichoběžník je poloha, která doslova obrátí váš svět vzhůru nohama a přinese vám novou formu rozkoše. Tato poloha vyžaduje velkou dávku flexibility a vytrvalosti, proto ji nezkoušejte, pokud vám činí potíže vstát z pohovky.
Muž sedí na kraji postele a žena k němu přistoupí, ovine své nohy okolo jeho boků a zcela uvolní horní polovinu těla. Její trup tak spadne dolů, což jí obrátí svět vzhůru nohama, a jeho výhled bude vskutku nezapomenutelný.

Poloha č. 4: Superžena

Tato poloha je ideální pro všechny ženy, které se vždy chtěly stát superhrdinkami, a pro všechny muže, kteří se s nimi chtěli pomilovat. Poloha superhrdinky vás doslova dostane do zcela nové dimenze.
Najděte si stabilní povrch, například stůl. Žena leží na břiše a dolní část jejího těla směřuje ze stolu dolů. Muž ji chytí za boky a nadzvedne je tak, aby byla dolní polovina jejího těla ve vzduchu. Sex proti gravitaci je nezapomenutelný zážitek!

Poloha č. 5: Sedící nůžky

Poloha sedící nůžky zní docela nebezpečně, ale v praxi to je velmi příjemný zážitek. Tato poloha vyžaduje stejnou dávku úsilí od obou partnerů, proto je to dobré cvičení na spolupráci. Pokud se budete oba snažit, výsledky budou fantastické.
Muž sedí na podlaze či jiném povrchu a roztáhne nohy. Žena obejme jednu z jeho nohou svýma nohama; její horní noha leží na jeho noze a její spodní noha pod ní, zatímco je zády k jeho druhé noze. Připadá vám to moc složité? Možná to tak zní, ale ta poloha je skutečně poměrně jednoduchá a opravdu zábavná!

Poloha č. 6: Vídeňská ústřice

Vídeňská ústřice je poloha, kterou stojí za to vyzkoušet už jen kvůli jejímu vtipnému a kreativnímu pojmenování.Tato poloha vyžaduje velkou flexibilitu, ale s trochou vytrvalosti a duchaplnosti ji můžete přizpůsobit svým schopnostem.
Žena leží na zádech a natáhne nohy nahoru za hlavu. Muž leží na ženě a částečně se rukama opře o její nohy. Tato poloha umožňuje perfektní přístup k intimním partiím ženy, skvělý výhled a také mnoho potěšení.

Poloha č. 7: Vážka

Další poloha s lehce nebezpečným názvem, která by vás však neměla vystrašit. Vážka je perfektní volba na sobotní ráno, kdy se chcete pořádně vyspat a pomazlit se ještě tak trochu v polospánku… Proč u toho skončit?
Nejdříve zaujměte polohu lžíce. Žena zvedne horní nohu a obejme s ní bok muže. To nabízí vynikající přístup ke všem důležitým partiím a extrémně erotický kontakt vašich těl. Odteď se vždy budete těšit na víkend!

Psycholog Petr Šmolka: Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání

28. února 2014 v 12:34 | Paula |  Partnerské soužití

Psycholog Petr Šmolka: Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání

Dnes | Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Sex a vztahy

Psycholog Petr Šmolka je asi nejznámějším českým partnerským poradcem. Příběhy o variacích mezilidských vztahů poslouchá více než čtyřicet let. I díky tomu má dnes už téměř jasno, na čem partnerské vztahy většinou ztroskotají, v čem nejvíc a nejčastěji chybujeme a co bychom naopak měli zkusit dělat jinak. "Obecně platí pro ženy: Jakýkoli požadavek formulovat jasně. Pro muže: Je potřeba se do ženy vcítit," říká.


Psycholog Petr Šmolka: Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání

Existuje po čtyřiceti letech v partnerské poradně ještě nějaká otázka, kterou jste nedostal?
Jediná věc, která mě napadá, je, že by se někdo přišel prásknout, že je spokojený, a zeptal se, jestli je (to) normální…

Co byste odpověděl?
Zřejmě bych jej požádal o jeho "know-how". Mnohem častější jsou případy, kdy si klient stýská, že není ve vztahu šťastný. Tehdy se mi vždy vybaví jeden z Plzákových moudrých výroků (že "permanentně šťastný může být jen idiot"). Někdy jej takovému klientovi s gustem zopakuji. Jinak mám dojem, že jsem od roku 1975, odkdy se profesi partnerského poradce věnuji, už slyšel všechna běžná i absurdní trápení, která partnerský život přináší.

Co je od roku sedmdesát pět dvacátého století stejné?
Stále stejné jsou problémy v komunikaci, v intimním soužití a generační spory. Z dnešního hlediska se ale ty dřívější mohou zdát poněkud banálnější - třeba takový pocit odcizení.

Před padesáti lety byl jiný pocit odcizení než dnes?
Dřív více lidí vidělo náplň života především v partnerském vztahu. Odcizení zabralo větší plochu smyslu života. Dnes je víc možností. A víc možností s sebou nese i víc problémů.

Co je dnes aktuální problém?
Předem bych měl poznamenat, že dnes téměř všichni potenciální klienti mnohem obezřetněji nakládají s časem. Pečlivě zváží, zda se jim vyplatí investovat nejcennější komoditu - čas - do řešení problémů. Pro mě to znamená, že ke mně přicházejí lidé motivovaní. Kteří opravdu chtějí problém řešit. A teď k tomu aktuálně novému trápení: jsou to světonázorové rozpory.

Třeba vztah k zahraniční politice Číny?
Můžeme klidně zůstat doma. Jednoho z partnerů třeba osloví nějaké volební heslo a druhému z něj naskáčou pupínky. A rázem tu máme osobní konflikt končící klasickými výkřiky: "Jak mohu žít s někým tak…" dosaďte si sami. Dnes je pro mnohá partnerství trauma, mají-li společně sledovat třeba televizní zprávy. Pokud jinak funguje vše ostatní, doporučuju sledovat je raději odděleně. Dalším starým problémem v novém kabátě jsou nevěry. Lépe řečeno riziko jejich odhalení. Nové technologie s sebou nesou nová nebezpečenství. A tak se Plzákovo doporučení zatloukat, proměnilo v mazat, mazat a zase mazat. Maily i SMS. A nepátrat v cizí korespondenci, protože textovka plná nerealizované fantazie může napáchat nedozírné škody. S technologiemi souvisejí i další problémy - gamblerství, závislost na počítačích a workoholismus. Novým problémem jsou nezadané, kvalitní, úspěšné a vzdělané třicátnice.

Kde jsou ti třicátníci?
Ti už jsou zadaní anebo mají ještě čas. A když už se rozhodnou zahnízdit, vybírají si ženy mladší. Do roku osmdesát devět byla u nás víc než polovina holek kolem dvaceti vdaná. Teď se vše zhruba o deset let posunulo. A ženy, které do třiceti budovaly kariéru, se ocitají v roli milenek ženatých mužů. Jejich seznamovací trh je smutek, kam se člověk podívá. Třicátníkům naopak kvete "roh hojnosti". Dorůstají jim další vzdělané čekanky, kam by spěchali. Jim netikají biologické hodiny tak jako ženám, proto jsou klidňoučcí.

Je člověku opravdu přirozenější monogamní párové soužití, anebo není?
Biologicky vzato by člověku byla přirozená opakovaná monogamie. Monogamii přinesla naše židokřesťanská kultura. Takže ano i ne. Biologicky ne, kulturně ano. Kdybychom ale následovali jen náš biologický pud, má to tři slabé články: budou nám tu vyrůstat zpovykané děti, které nevědí, kam patří, je to ekonomicky náročnější a někde se nám budou hromadit stárnoucí opuštěné ženy - při seriálovém biologickém výběru muži vždy vybírají partnerky, které jsou schopny reprodukce. Ženy nad pětačtyřicet začínají, biologicky vzato, postrádat tržní hodnotu.

Má párové soužití nějakou prokazatelnou výhodu?
V páru jsou lidé zdravější, spokojenější a později umírají. V párech vyrůstající děti jsou také spokojenější a klidnější. Takže ta kultura k něčemu je.

V čem se párové soužití mění?
V náročnosti na délku. Když monogamie před tisícem let vznikla jako výhodný způsob, jak vychovat děti i ekonomicky udržet nějakou úroveň, šlo o dvacet pětadvacet let. Dnes při prodloužení délky aktivního života se dostáváme přes čtyřicet. Je to jiné, ale zdolatelné.

Jak?
Lapidárně. Člověka to v určitých částech života táhne přirozeně k jeho biologickému naprogramování, ale neznamená to přece, že se takové "epizodě" nutně musí dát průchod. Mnoho lidí to ani tak nemyslí a nemá v plánu. Ale! Mnohdy si strana podváděná až při takové bouři uvědomí, co pro ni strana podvádějící znamená. Je tomu i naopak. Jsou lidé, kteří to odbudou jen sněním, pak ti, kteří to realizují, ale leknou se vlastní odvahy a už při nevěře samotné vědí, že to není nic, oč by doopravdy stáli, a pak věční hledači něčeho ideálního (nic takového v soužití dvou lidí není!).

A jsme u lásky.
Pokud máte štěstí, do dvou let je po ní. Po té románové. Pak už se lze normálně rozhodovat.

Jde se čistě teoreticky už na počátku férově domluvit, že není možné, aby bylo vždy a vše zalité sluncem?
Nejde. Jen si to představte. Bude se o vás ucházet nějaký muž a na rovinu řekne, teď tě mám rád, ale počítej s tím, že určitě nastane fáze, kdy si najdu někoho jiného - čistě jako ventil… Soužití není jen dobře uzavřená podnikatelská smlouva nebo smlouva o fúzi dvou dobře fungujících firem.

Lze se tedy vůbec na něčem stran vztahu domluvit už na začátku?
Určitě. Kamenem úrazu každého soužití jsou očekávání. Mají různé hladiny. Nejpovrchnější jsou očekávání vědomá a sdělitelná - kde bych rád bydlel, kolik chci mít dětí, jak nakládat s financemi. Tahle očekávání se mají sdělit. Je hloupé a nepraktické, když až po třech letech zjistíme, že jeden z nás nechce děti, zatímco druhý chce tři. A zároveň by s nimi chtěl žít na vsi, zatímco ten druhý nedá dopustit na velkoměstské paneláky.

Dá se na takové prvotní sdělení spolehnout?
Celá psychologie je obor, který se snaží pracně a draze a neúspěšně dokázat platnost lidových úsloví - a tady beze zbytku platí - každý svého štěstí strůjcem. Čím víc se na začátku vztahu přetvařujeme, tím si zaděláváme na větší průšvih.

Na začátku, v chemickém či románovém oblaku lásky, máme všichni tendenci dělat se lepší, než jsme. Přece nemůžeme hned vyrukovat s tím, jak jsme příšerní…
To je v pořádku. To už máme od nižších živočichů. Hlavně my samečci máme roztodivné namlouvací grify - umíme změnit barvu peří i srsti, rejdíme okolo samiček v různých tanečcích a vyluzujeme nyvé zvuky… Problém je v tom, že o soužití, o trvalém soužití, bychom se měli rozhodovat až v momentě, kdy tahle potřeba už není tak silná.

Dejme tomu, že už mají partneři normální, nevábnou barvu srsti a sdělili si, kolik chtějí mláďat a v jakém hnízdě je chtějí vychovávat, co dál…
Pak jsou na řadě očekávání sice vědomá, ale hůř sdělitelná. Například o rozdělení rolí v rodině. Jako naprosto nevýhodné se například jeví, když v době známosti dominantní žena dychtivě čeká na každé rozhodnutí svého vyvoleného. Jednoduše - co nejdříve vyjevit svou přirozenost. Oboustranně.



A potom můžeme šťastně žít až do smrti…
Zdaleka ne. Nejzákeřnější jsou očekávání nevědomá. Mnohdy ani nevíme, co nás trápí a proč se chováme tak, jak se chováme. Třeba žárlivost. Jeden z jejích důvodů je situace, kdy je v rodině chlapce z nějakého důvodu nepřítomna matka. Stačí třeba jen to, že byla dlouhodobě hospitalizovaná. A pak, o mnoho let později, odjíždí žena na služební cestu nebo jde jen na večírek a problém je na světě. Muž to cítí jako možnost opuštění a neumí říct, že je to proto a proto.

Řekl jste, že je to jeden z důvodů žárlivosti…
Ano. Žárlivostí je mnohem víc. Taková majetnická žárlivost znamená, že muž může žárlit na ženu, která je mu vztahově naprosto ukradená. I obráceně samozřejmě, je to podobný pocit, jako by někdo bez dovolení odjel s mým autem.

Jak se to má ve vztazích s pocity TO je moje (myšleno partner)?
Ve chvíli, kdy převládá pocit, že chci druhého vlastnit, začíná vztah nutně korodovat. Chceme být vlastněni, to ano, ale jen do určité míry. Vždycky musíme mít ale prostor pro vlastní dýchání. Vysvětlování potřeby vlastnit je mnohdy velmi záludné - potenciální majetník vysvětluje svoji potřebu vlastnit láskou k druhému, potřebou to s ním myslet dobře. Takoví by měli mít na všech viditelných místech napsáno: "Nevyžádané rady jsou vnímány jako kontrola." A pozor, to, co se na počátku vztahu může zdát roztomilé, jako když vám muž kecá do vaření polévky, v pokročilé formě vztahu může skončit vylitím téže na partnerovu hlavu.

Aneb v partnerství, stejně jako ve všech dalších vztazích obecně platí heslo: nemysli to se mnou dobře?
Je to jako v tom příběhu o slepci na přechodu. Stojí tam a čeká a přijde k němu dobrák, nezeptá se a převede ho na druhou stranu. Když má slepec ten den pech, potká takových dobráků nesčetně. A přitom původně jen na správné straně na někoho čekal. Milovaný člověk se nesmí stát objektem mých rad a doporučení!

Jak se tomu případně ubránit?
Pojmenovat to. "Když děláš tohle, třeba to myslíš dobře, ale na mě to působí takhle, cítím se, s prominutím jak kráva, když mi říkáš, co je pro mě dobré." Tohle je třeba naprosto obecně platný návod pro muže: Když přijde domů žena, která měla den blbec - seřvala ji nadřízená, koupila prošlý jogurt a dostala botičku za špatné parkování -, chce, aby jí partner řekl, že to bude dobrý. Naprosto stupidní mužova reakce je tato: s tebou to někdy fakt není jednoduchý, tak se nediv, že tě ta nadřízená sjela, ke koupi jogurtu sis měla vzít brýle, a když parkuješ, měj na paměti, abys nechala volný jízdní pruh mezi tebou a tramvajovým tělesem. Takový chytrolín si zaslouží…

Tak jsme probrali očekávání i jisté návodné konverzace…
Abychom uzavřeli onen koncept očekávání, je tu ještě jedno dobré doporučení: V životě je praktičtější měnit svá očekávání než měnit partnera. Dospělého člověka změnit nelze, a pokud se vám to podaří, nikdy vám to nezapomene.

Ještě k manipulaci ve vztazích.
Situaci určuje oběť manipulace. Ta musí říct, kdy je to vůči ní násilné. Je třeba se vzepřít hned a partner bude muset volit jiné postupy nebo vy jiného partnera… Ale manipulace jsou na mnohem nižších úrovních a pozor na ně.

Třeba?
Běžná otázka: Jak přimět manžela, aby vyluxoval… to není slovíčkaření, přimět znamená donutit.

Aha a jak ho… přimět?
Získat ho pro to. V praxi je to takhle: já udělám to a to a ty to a to a pak můžeme vyrazit třeba do kina. A hlavně, poděkovat, ocenit. Když partner vyluxuje, vy ho pochválíte, je to pro něj stejně příjemné, jako když vy vyžehlíte a on vám poděkuje. Když oba neradi uklízíte, najděte si paní na úklid.

Když si řekneme očekávání, objevíme i ta skrytá a domluvíme se na praktických věcech, to už je cesta k úspěchu?
Domluvě jako takové na všech úrovních někdy může překážet to, že se snažíme příliš vyhnout konfliktu. Jakékoli domlouvání může totiž skončit konfliktem. Nicméně obecně platí pro ženy: Jakýkoli požadavek formulovat jasně. Pro muže: Je potřeba se do ženy vcítit.

Obojí je pro protilehlé strany těžké.
Pro ženy: Je dobré jednou provždy smířit se s tím, že muž nezvládá čtení myšlenek a má asi třetinové IQ stran dešifrování pouhých náznaků. Muž neumí vyvodit vůbec nic z věty: "Dnes večer v televizi nic nedávají." Netuší ani omylem, jestli tím myslíte, že má rozestlat, nebo s vámi vyrazit do kina.

Ale komunikace na rovinu není úplně ženská…
Když má žena mimino, taky na něj hned nevyrukuje s tím, že když sní ten knoflík, poškodí si trávicí trakt. Když žena mluví s kamarádkami, opakuje své pocity a kamarádka je sdílí a neříká jí, co má dělat. Když žena mluví s mužem, měla by se snažit být srozumitelná.

A obráceně?
Muž má vzít ženu kolem ramen, když lamentuje. Hned - ne až za hodinu, až se stane viníkem všeho zla a ruku by raději strčil do řezačky. Kolega Kratochvíl ženské a mužské požadavky zformuloval v těchto zkratkách:

Co potřebuje žena:
POPO - Popovídat si
DUPO - Duševní porozumění - snažit se přijmout její duševní vyladění a nebagatelizovat ho
VICE - Vyjadřovat lásku celým životem
VIPO - Vycítit, co potřebuje


Co potřebuje muž:
NESTA - Nezatěžovat iracionálními starostmi typu "S tím naším životem je třeba něco udělat". Silnější muž se osype, slabší se nechá hospitalizovat
OSTA - Obdivovat stále
SEZA - Sex, kdy se mu zachce
UU - Uvařeno, uklizeno I když s tím sexem už se to trochu mění...

K lepšímu?
Co je lepší? Mizí takzvaný zásluhový sex, ale ubývá sexu obecně. Plzák v sedmdesátých letech popsal velmi vizionářskou myšlenku: "V manželství středního věku bude problém v sexu to, že žena by chtěla a muž by mohl, ale nechce." Tehdy se to nevyskytovalo, ale dnes muži jako by zlenivěli.

Proč?
Jsou znavenější a nakládají ekonomičtěji s časem. Průměrná doba sexu je prý kolem 18 minut. Kliknout na počítači na porno a obsloužit se sám je otázkou pár minut. Je to stejně uspokojivé, časově ekonomičtější a duševně barvitější.

To nemyslíte vážně!
Ale jo. Je tu ale stále něco, co je víc. Když žena dá muži najevo, že je jí s ním dobře. To počítač neumí. A muž to potřebuje ze všeho nejvíc. Souvisí to s OSTA. Váha sexu se pro vztah bude, po mém soudu, snižovat. Otázka je to, zda to bude horší, nebo lepší. Dřív to byl jeden z hlavních důvodů neshod. Dnes vítězí jiná trápení.

Jaká?
Zavádějící je, když se někdo snaží mapovat problémy ve vztazích a vychází z rozvodových statistik. Pravda, jsou to jediná sledovatelná data, ale najdeme je jen u sporných rozvodů, kdy se soud musí zabývat příčinou manželského rozvratu. Kód, který značí trápení, je pak tradiční už spoustu let - rozpor povah, zájmů a názorů. Je to neuchopitelná sběrná kategorie, ze které by mělo být obecně platné, že když dva mají shodné povahy, zájmy a názory, bude jim to klapat.

Jak jde v životě partnerství vám?
Ale děkuju za optání. Zrovna včera jsem byl u své internistky, manželky mého kamaráda, s nímž pracují na poliklinice na stejné chodbě. Ptala se, jak to zvládáme. Jsem s mojí ženou léta také na jedné chodbě v práci, v jednom bytě a ještě jsme si tuhle vyrazili společně oddáchnout na tři týdny do lázní. Jsme živým důkazem toho, že se lze vztahem propracovat. Ale taky máme výhodu v našich klientech - někdy potkáme takové exoty, že jsme neskutečně rádi za to, co máme doma. Věkem jsem došel k mottu, které si, myslím, také nabývá na významu: V důchodové životní etapě vztahu dostává manželství nový smysl - když někdo žije jen z jednoho důchodu, je to jiné, než když dva žijí ze dvou. Náklady na život se nezdvojnásobují. A další stabilizující moment jsou vnoučata. Mnohdy zabrání touze si v krizi středního věku střihnout ještě změnu. Vnoučata jsou nový stimul.

PhDr. Petr Šmolka (1946)

V roce 1969 absolvoval studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1977 působil na katedře psychologie jako odborný asistent se zaměřením na sociální psychologii. Paralelně získával praxi v několika oborech aplikované psychologie. Ve Výzkumném ústavu penologickém pracoval s odsouzenými, řadu let působil i v roli psychologa reprezentačního týmu basketbalistek Československa.

Od roku 1975 pak i jako externí spolupracovník v pražské manželské poradně. Po nuceném odchodu z fakulty přijal v poradně plný úvazek. Pracuje v ní dodnes. Od roku 1992 do roku 2006 byl prezidentem Asociace manželských a rodinných poradců ČR, posledních asi 7 let je vedoucím Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Centra sociálních služeb Praha. Napsal zhruba 8 monografií, publikuje v řadě časopisů, četná jsou i jeho vystoupení v rozhlase a televizi.



Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Láďa Hruška zase kuchtil: Bublanina z mikrovlnky za 33 korun!

27. února 2014 v 12:41 | Paula |  Výtvory z mikrovlnné trouby

Láďa Hruška zase kuchtil: Bublanina z mikrovlnky za 33 korun!

Ladislav Hruška
zdroj: Facebook official


Témata /
15.02.

19:30
Reportér televize Nova Ladislav Hruška se zase vrhnul na vaření a tohle z toho vzniklo. Podívejte se na recept na levnou a chutnou bublaninu.

6 fotek
  • bublanina
  • bublanina
  • Ladislav Hruška

Bublanina z mikrovlnky
2 vejce 6,- Kč
1 hrnek mouky polohrubé 1,50 Kč
½ hrnku cukru moučky 1,- Kč
1 vanilkový pudink 4,- Kč
½ hrnku vody
½ hrnku oleje 3,- Kč
½ prášku do pečiva 1,50 Kč
Ovoce (např. kompot. jahody) 16,- Kč
_______________________________________________
33,- Kč

Postup: Všechny suroviny smícháme. Těsto nalijeme do nádoby vhodné do mikrovlnné trouby, která musí být vymazaná máslem a vysypaná moukou. Pečeme v mikrovlnce 7 minut na střední výkon. Pokud je po vyklopení ještě spodek mírně mazlavý, můžeme ještě dopéct na půl minuty. Záleží na síle mikrovlnné trouby.

Štěstí: Kde ho vzít a nekrást?

27. února 2014 v 9:32 | Paula |  Partnerské soužití

Štěstí: Kde ho vzít a nekrást?

2. 1. 2014 | Autor: Martina Coufalová | Rubrika: Sex a vztahy


Šťastní lidé žijí déle, jsou produktivnější a také více vydělávají. Pokud mezi ně ještě nepatříte, jistě brzy budete - jen co si najdete vysněnou práci, vyměníte partnera, postavíte dům... Jenže pak odškrtáváte jednu položku ze seznamu za druhou, ale šťastní se pořád necítíte. Jak tedy přivolat do života "mušku zlatou"?


Štěstí: Kde ho vzít a nekrást?


Máte v kapse čerstvý vysokoškolský diplom, před sebou vysněnou cestu do Thajska, navíc s milovaným partnerem po boku. Zalykáte se štěstím, věříte, že takhle skvělé už to bude pořád. Další den se se svou polovičkou do krve pohádáte, a z firmy, kde jste si dohodli práci, vám zavolali, že vás bohužel nemůžou přijmout. Jste otrávení a vlastně se vám už ani do toho Thajska moc nechce. Proč nám ten krutý život nedovolí, abychom byli šťastní pořád?
Podle odborníků obvykle mísíme štěstí a spokojenost, dva stavy lišící se intenzitou a délkou prožívání. Zatímco fungující vztahy, rodina i práce velmi přispívají k dlouhodobějšímu, příjemnému pocitu životní spokojenosti, pocit štěstí je "jednorázová" prudká emoce, jež nám dovolí se jen nakrátko radovat z něčeho, po čem jsme třeba dlouho toužili. Náš mozek je přitom nastaven tak "šikovně", že si na euforické stavy velmi rychle zvyká. Znovu a znovu toužíme zažívat tenhle pocit, a to nás nutí "neflákat život".
"Pokud bychom dlouhodobě byli v extázi, nikam bychom se v životě neposouvali. Je důležité čas od času v životě,uklouznout', poučit se a znovu si uvědomit, co je pro nás důležité. Životní lekce jsou tou nejčastější motivací v cestě za štěstím. Posilují nás a upevňují v našich přesvědčeních a hodnotách," vysvětluje koučka Nikola Šmorancová.

Život v chaosu

Jak je ale možné, že když jsme všichni nuceni klopýtat přes překážky a všichni chceme být šťastní a milovaní, že se jen málokomu podaří toho dosáhnout? Potíž je v tom, že překážky, které nám život klade do cesty, nás mohou posunout dál, jen když si uvědomíme, že právě od toho tu jsou. Pro mnoho lidí je však život jeden velký chaos a reagují jen na nahodilé události. Žijí ze dne na den, nevědí, co vlastně chtějí, kam by vůbec rádi v životě došli, sami sebe skoro neznají, a tím pádem nemohou poznat ani ty druhé. Často také žijí v mylném očekávání, že budou šťastní díky vnějším okolnostem, až budou vydělávat hodně peněz nebo mít partnery bez chybičky.
"Můžete si říci, že v životě máte vlastně všechno, že vám nic nechybí a nemáte si na co stěžovat, ale pokud se necítíte sami se sebou dobře, pak jako by všechno okolo postrádalo ten pravý smysl. Jen vy sami jste zodpovědní za to, jak se cítíte, nikoli něco nebo někdo jiný," říká koučka. Což ovšem neznamená, že bychom se neměli snažit změnit zaměstnání nebo usilovat o lepší bydlení, pokud nám to stávající nevyhovuje. Měnit vnější okolnosti svého života nám ale půjde mnohem snáz, když budeme znát sami sebe a své potřeby a dokážeme reagovat na různé životní situace s určitým nadhledem...

To je holt šťastná povaha

"On je zkrátka šťastná povaha," prohodíme občas o někom s trochou závisti. Marná sláva, lidé, kteří se nejvíce zabývají svojí přítomností, eventuálně budoucností, a "nebabrají" se v tom, co jim nefungovalo v minulosti, to mají v lecčem jednodušší než my ostatní, "komplikované povahy".
Takoví lidé bývají obvykle rovněž vybaveni tzv. selským rozumem, dokážou od přírody pracovat se svými emocemi, neberou si věci tolik osobně a vědí, co je pro ně v životě důležité. "Na první místo staví svoji spokojenost a dobrý pocit. Ale to neznamená, že by tito lidé byli sobečtí. Oni totiž naopak vědí, že když budou pečovat o svoji vnitřní pohodu, ostatní lidé se s nimi budou cítit dobře," podotýká Nikola Šmorancová.
O šťastné povaze však rozhoduje i naše minulost. Pokud jsme prožili pohodové dětství bez velkých problémů, koukáme se na život z jiné perspektivy než ti, kteří vyrůstali v nefungující rodině. Určitou roli v tom hraje také genetika a rozdílnost našich mozků. Jsou lidé, kteří jsou od přírody optimisté, a pak ti, kteří vidí život spíše jako velkou černou kouli na noze. "K aspektům, které rozhodují o naší schopnosti zažívat štěstí, je třeba přihlížet.
Na druhou stranu, se svým mozkem jsme schopni pracovat, takže máme možnost ovlivňovat svou mysl i s tím spojené prožívání. Vymlouvat se na genetiku a nešťastné dětství nemá smysl. Všichni se můžeme naučit vyrovnanosti pravidelným tréninkem mozku, například meditací," dodává koučka.

Štěstí bez partnera? Jde to vůbec

Lidé jsou obecně šťastnější, pokud mohou s někým svůj život sdílet, milovat a být milováni. Od pradávných dob jsme naučeni žít v partnerství a naše instinkty nám velí najít si k sobě partnera. Možná jsme tak nastaveni, abychom měli motivaci zachovat rod. Je pravda, že existují lidé (i když jich není moc), kteří mají vztahy ve svém žebříčku hodnot třeba až na pátém šestém místě. Je ale dobré si uvědomit, že žebříček hodnot se během života mění.
"Myslím si, že dočasně je určitě možné být šťastný i bez partnerského vztahu. Ale lidé, kteří tvrdí, že to tak mají dlouhodobě, se většinou v životě už nejednou spálili a nechtějí to znovu dopustit. Raději tedy žijí sami. Je to bezpečnější způsob, jak se uchránit od možných zklamání ze strany druhých, avšak šťastnějšími je to nedělá," uzavírá koučka.
Z dlouhodobého pohledu zkrátka každý zdravý člověk vztahy potřebuje, touží být s někým, kdo jeho život obohatí, bude ho s ním aspoň částečně sdílet a dá mu větší smysl. Ale rozhodně to nutně nemusí být životní partner. Stačí zkrátka někdo, kdo je nám blízký a komu otevřeme své srdce a duši.

12 TIPŮ, JAK PODPOŘIT ŠTĚSTÍ A LÁSKU VE VZTAHU

1. Poslouchejte hudbu. Podle studie, kterou si zadala švédská hudební služba Spotify, jsou tři nejvášnivější písně Time of My Life od Dirty Dancing, Sexual Healing a Bolero.
2. Vyjádřete vděčnost. Nejúčinnější způsob, jak udržovat plamen vášně, je začít myslet a jednat laskavě. Volte láskyplná slova a často partnera chvalte.
3. Praxe feng-šuej. Proměnit ložnici v místo klidu i vášně s pomocí zásad feng-šuej. Začněte tím, že odstěhujete počítač a televizi.
4. Udržujte pozitivní iluze. Výzkum Marcela Zentnera na univerzitě v Ženevě prokázal, že muži a ženy, kteří i nadále tvrdí, že jejich partner je atraktivní, vtipný, laskavý, a tedy pro ně ideální, jsou ve vztahu spokojeni.
5. Praxe odpuštění. Neměli bychom v sobě dusit a přiživovat staré křivdy a pocity ublížení. Odpuštění je úlevné a pro láskyplný vztah nezbytné.
6. Často se spolu smějte. Muži mají rádi ženy, které se smějí jejich vtipům, a ženy dávají přednost mužům, kteří je umí rozesmát.
7. Probouzejte se veselí. Až se ráno probudíte, řekněte své lásce: "Co pro tebe mohu udělat, aby ses dnes cítil/a v pohodě?" A ať už odpoví cokoli, jen se usmějte a povězte: "Prostě mě nech, abych to zkusil/a."
8. Napište milostný dopis. Žádný e-mail, ale skutečný dopis v obálce a se známkou. Jak začít? Co třeba takhle: "Vím o milionu důvodů, proč tě miluji. Tady jsou první tři..."
9. Obdarujte druhého nasloucháním. Sejděte se doma nebo na nějakém klidném místě, uvařte si kávu a plně se soustřeďte na všechno, co partner řekne. Věnujte pozornost jeho myšlenkám.
10. Mluvte o problémech hned. Vytvořte si doma bezpečné místo, kde můžete mluvit o problémech, jež vás stresují a trápí, a navrhněte, jak by se daly řešit.
11. Dívejte se na sebe se zalíbením. Najděte obrázek, kde se vy i váš partner šťastně usmíváte. Fotku si nechte zarámovat, nebo si ji prostě jen připněte magnetem na ledničku: "Líbí se mi vidět nás šťastné."
12. Nikdy nechoďte spát naštvaní. Hněv nechte za dveřmi ložnice, váš pokoj by měl patřit jen lásce, vášni a radosti.

Kdy je nejlepší čas na sex?

27. února 2014 v 9:27 | Paula |  Partnerské soužití

Kdy je nejlepší čas na sex?



Autor: admin - 9. 2. 2011



Denní rozvrh sexuální apetence


6.00 - 8.00 hod.

Po ránu tvoří nejvíce hormonu testosteronu, který povzbuzuje pohlavní aktivitu. Je ho až pětkrát více než v jiné denní době. Ve všedních dnech se této skutečnosti dá jen málo využít, neboť většinou musíme jít do zaměstnání.

10.00 - 12.00 hod.

Jelikož v této době je náš mozek nejvíc vyladěn na intenzívní duševní práci či učení, touha po sexu se rovná spíše bodu mrazu.

13. 00 hod.

Hodinu po poledni organismus začíná s tvorbou endorfinu, který se označuje za hormon štěstí. Víc než smyslné myšlenky nás v této hodině láká posedět se svou láskou, držet ji za ruku a říkat si něco hezkého. Většinou se to odehraje jen v naší mysli, protože jsme v práci. Ale o víkendu bychom tuhle hodinku "duševního splynutí" neměli propásnout.

14. hod.

Právě přichází hodinová fáze celkového útlumu. Pokud jsme se totiž najedli, organismus začíná trávit potravu, přičemž je mozek jen nedostatečně zásobován okysličenou krví. Tak se pocit malátnosti šíří z hlavy až do podbřišku k pohlavním orgánům. Sex v tuto dobu naprosto nevhodný.

15.00 -17.00 hod.

Tělo se již z únavy vzpamatovalo. Nastává příhodný čas pro erotické hrátky. Pokožka silně prokrvuje a výborně reaguje na doteky. V této době se také nejčastěji odehrávají nevěry v pracovní době.

17.00 -19.00 hod.

V podvečer se organismus opět cítí vyčerpán a potřebuje nakopnout. Nejlepší je procházka na čerstvém vzduchu. Rozhodně v tuto dobu nečekejte od sebe ani od partnera heroické sexuální výkony.

19.00 - 22.00 hod.

Soumrak je pro biologické hodiny pokynem, že přišel čas relaxace. Chceme se bavit, a jsme vyladěni, ba přímo toužíme po milování. Pokud to jde a nemáte doma malé děti, využijte tuto dobu naplno. A pozor - po 22. hodině nastává útlum, tělo se - ať chcete nebo nechcete - chystá k spánku, a není už tak vyladěno k sexu. A přesto se právě po této večerní hodině v našich ložnicích odehrává nejčastěji.

text : eh

Milujte se: Nejlepší lék? Sex!

27. února 2014 v 9:20 | Paula |  Partnerské soužití

Milujte se: Nejlepší lék? Sex!

Autor: Lenka Z. - 31. 1. 2014




Hledáte ten nejlepší způsob, jak ochránit své zdraví? Vsaďte na sex, protože ten umí doslova zázraky. Přítomnost orgasmické bouře posiluje srdce, zvyšuje imunitu a navíc vylepšuje partnerské pouto. Pokud vám třeští hlava a máte pocit, že na vás padá depka, hupsněte spolu pod peřinu a vězte, že jste pro sebe a své zdraví udělali opravdu maximum. Však posuďte sami na co vše, milování zabírá.


milujte se 178437894

Naordinujte si pravidelný sex

Podle vědeckých expertíz alespoň jedno slastné vyvrcholení denně. Ano, sex milujeme a opět máme další důvod navíc, proč si jej pořádně užít. Tahle zpráva obletěla svět a její sexy poslání zní, že pravidelné sexování bojuje proti srdečním poruchám a také je účinnou zbraní proti rakovině. Orgasmus by proto měli předepisovat v každé ambulanci.

Stres a chřipka budou pryčdv403021

Trpíte často na různorodá nachlazení a v práci máte po krk všeho, protože napětí je vaším každodenním společníkem? Máme řešení, vezměte si dovolenou a spolu s vaším protějškem vyrazte do motelu, který se stane dějištěm ozdravného pobytu.Milování, mazlení, líbání a vzájemná blízkost, tohle všechno uzdravuje tělo, mysl a také váš svazek. A to ještě není všechno, také stereotyp nebude mít šanci. No, není to báječné?

Pořádná dávka štěstí a vitality

Recept na štěstí existuje. Po vášnivém zdolání chtíče vaše tělo ožívá díky hormonům, které vám snesou jak příjemné pocity, tak rovněž mladistvý vzhled. Vykašlete se na zásah plastického chirurga, co se týká vymizení vrásek a rozhodněte se pro tento ryze přírodní způsob. Nestojí skoro nic a navíc je táák báječný. Zhřešte tímto způsobem klidně několikrát do týdne.

Text: L. Zelnitiusová



Obdivuhodný postoj k nevyléčitelné nemoci

10. února 2014 v 9:49 | Paula |  Jak jde čas ...

Bělobrádkovi dává nemoc svobodu, neřeší, co se stane za rok

Vicepremiér a šéf lidovců Pavel Bělobrádek (37) se netají svou nemocí, několikrát o ní mluvil i v rozhovorech pro Právo. Spekulovalo se o tom, zda roztroušená skleróza není pravým důvodem toho, proč nesáhl po pozici šéfa ministerstva zemědělství. Bělobrádek to vždy popíral. Řídit resort se stovkami ­za­měst­nanců je mnohem složitější než se věnovat koordinaci vědy a výzkumu, kterou má jako místopředseda vlády na starost.


Šéf lidovců a místopředseda vlády Pavel Bělobrádek
Šéf lidovců a místopředseda vlády Pavel Bělobrádek
FOTO: Petr Horník, Právo


Dnes 8:53 - Praha

"Roztroušená skleróza mi dává svobodu a utvrdila mě v životních prioritách," řekl nyní Bělobrádek. O zatím neléčitelné nemoci, s níž žije již 13 let, hovoří jako o družce, která ho bude doprovázet do konce života.
"Manželka si mě brala, když už o tom věděla. Já jsem jí říkal, že mám dvě milenky, jedna je KDU-ČSL, kterou sice opustit mohu, ale eresku (roztroušenou sklerózu) že asi neopustím nikdy," opakuje Bělobrádek svůj bonmot o nemoci, jejíž první příznaky na sobě zpozoroval v šestém ročníku vysoké školy.

Ztrácel rovnováhu

"Trochu jsem ztrácel rovnováhu, takže když jsem si obouval boty a stál na jedné noze, tak jsem padal," vzpomněl na období, kdy se mu také výrazně zhoršila fyzická kondice a přidaly se i urologické problémy. Lékaři napoprvé nemoc neodhalili.
"Vlastní příznaky, které mě přivedly k diagnóze, to bylo vlastně to, že mně zničehonic začaly chromnout prsty," podotkl. Po několika týdnech mu pak v nemocnici určili diagnózu na základě magnetické rezonance mozku a rozboru mozkomíšního moku.
Týden ve zkouškovém období posledního ročníku ležel na kapačkách, kde dostával silné dávky protizánětlivých kortikoidů. Je smířen s tím, že tato choroba se nikdy nezastaví, pouze se buď utlumí, nebo probíhá pomalu.

Preventivně užívá i antidepresiva

"V podstatě jedinou ataku jsem měl, když jsem měl potíže v zaměstnání. To byl důvod, proč jsem odešel a stal se politikem," odkázal na rozhodnutí opustit povolání inspektora na jatkách. Politika mu prý svědčí, a i proto nemusí od ledna po letech používat kortikoidy, které mají řadu vedlejších účinků. Preventivně užívá antidepresiva.
"Je to věc, která moji povahu, která je dědičně prchlivá, zklidnila," řekl. "Nedělám z těch věcí drama, prostě to k životu patří. Choroby a neštěstí chodí po lidech, a ne po horách," dodal.
I když se jeho stav stabilizoval, brnění se občas objeví. "Někdy vypadám jako opilý, protože se zamotám, padají mně věci z ruky, takže zásadně házím mobilem po zemi a padají mi klíče," uvedl příklad.
"Některé věci neřeším, protože co bude za rok za dva, to nevím, takže jsem v tomhle možná trochu svobodnější než mnozí další," uzavřel.

Myslím, že nebyl důvod o sobě kdy pochybovat ... co se týká této herečky

1. února 2014 v 13:03 | Paula |  Jak jde čas ...

Táňa Pauhofová: Když se někomu nelíbím, při vší úctě, ať se nedívá

Zrzavá hříva, jasně červená pusa a veselé oči. Na pohled bezstarostná dvacítka. Tahle zdánlivě křehká dívenka má ale za sebou už třicítku a na kontě řádku náročných rolí včetně několika matek. V nové romantické komedii Něžné vlny hraje dokonce mámu teenagera, který prožívá svou první lásku.

S úspěšným filmem Agnieszky Hollandové Hořící keř objela Táňa celý svět. V pozadí Patrik Děrgel.
S úspěšným filmem Agnieszky Hollandové Hořící keř objela Táňa celý svět. V pozadí Patrik Děrgel.
FOTO: Falcon

Dnes 8:01

Popíjí zázvorový čaj a decku bílého, s cigaretou, prý jedním z mála svých zlozvyků, musí hodinku počkat. Hodně se směje, emotivně gestikuluje a chvílemi připomíná milou lištičku, to když se snaží co nejupřímněji odpovědět a přitom si uchovat kousek soukromí.

Jste spokojená s rokem, který právě zavřel dveře?

Nejvíc! Jsem velmi šťastná, byl po všech stránkách perfektní. Přinesl věci dobré i zlé a těžké, ale i ty byly k něčemu užitečné. Jsem vášnivý cestovatel a povedlo se mi hodně cestovat, soukromě i po festivalech s filmem Hořící keř. Všude se mi líbilo - v Americe, na Kubě, v Londýně, v Izraeli. Tam jsme se ještě před Vánoci koupali v Mrtvém moři. Teprve když jsem do něj vlezla, pochopila jsem, proč lidi tak výskají… Každé místo bylo úplně jiné a opravdu jsem si to užívala.
Pracovně jsem měla krásně vyvážené divadlo i film. Když delší dobu přichází jen jedno, to druhé mi chybí. Mám za sebou v bratislavském ND premiéry Madame Bovaryové, Bratrů Karamazových a Antigony v New Yorku. Výborné tituly i postavy.

Táňa Pauhofová
Táňa Pauhofová
FOTO: Jan Handrejch, Právo

A v osobním životě?

Nebudu se tvářit, že zažívám jen procházku růžovou zahradou. Před rokem mi bylo velmi zle, byla jsem vyčerpaná, unavená a měla jsem pocit, že žiju jako dostihový kůň. Stále jen běžím, běžím, snažím se všechno stihnout. Jenže mi to proteče mezi prsty, nic pořádně neuchopím.


Člověk asi musí padnout na hubu, aby si řekl: dost! Tak jsem přehodila priority a dala se na cestu lehkosti bytí.
Při pohledu zpět jsem měla problém určit, co kdy bylo, vše se prolínalo, přestávala jsem si pamatovat. Zdálo se mi, že víc odevzdávám, než dostávám, a ten nepoměr se podepsal i na mém zdravotním stavu.

Člověk asi musí padnout na hubu, aby si řekl: dost! Takže jsem se rozhodla, že to zkusím jinak, přehodila jsem si priority a vydala se na cestu, která se zdá pěkná. Taková lehkost bytí. Snažím se vyšetřit čas jen pro sebe, hodně zažívat a zjistit, po čem skutečně toužím. Učím se přijímat a bez výčitek říkat NE, což jsem dřív nedokázala. Zní to banálně, ale je to problém hodně mladých lidí, kteří se řítí životem rychle a zběsile.

Jak jste prožila Vánoce?

Vánoce jsou pro mě nejkrásnější částí roku. Poslední léta jsem proto zavedla tradici, že jsme celá rodina pohromadě. Já bydlím v Bratislavě s dědečkem a všichni ostatní, kteří už mají svůj vlastní život, přijedou. Povídáme si, díváme se společně na filmy, na pohádky, vyměňujeme si zážitky. Strašně ráda peču a vařím, takže všechno s láskou nachystám, včetně cukroví, je to moje forma terapie. Jako bych se ze všeho vyvařila a vypekla. Ale baví mě v podstatě všechno kolem Vánoc: uklízet, zdobit stromek, shánět dárky, nic nevnímám jako příkoří.

Táňa je vášnivá řidička. Jedinou výjimkou je dálnice D1, kterou ráda nemá, ale často ji křižuje mezi Prahou a Bratislavou. Pro zpříjemnění si pouští audioknihy, většinou v češtině.

Táňa je vášnivá řidička. Jedinou výjimkou je dálnice D1, kterou ráda nemá, ale často ji křižuje mezi Prahou a Bratislavou. Pro zpříjemnění si pouští audioknihy, většinou v češtině.
FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nový rok pro vás znamenal premiéru filmu Něžné vlny…

Scénář mi přišel jedním slovem rozkošný, už při jeho čtení jsem měla na tváři úsměv. Vrací se do doby totality, která je dnes velmi populární a filmařsky vděčná, asi jsme stále ještě neřekli všechno. Ale jde zase o trochu jiný úhel pohledu. Hlavně mě bavila představa, že budu hrát maminku.

Nepřipadáte si na ni ve třiceti mladá?

Právě, že ne. Dnes pokud žena ve třiceti nemá dítě, je to OK, ale moje mamka v té době měla už dvě větší děti. Tehdy to bylo úplně běžné, naopak výjimkou byla bezdětná třicítka. Tak se k tomu přistupovalo. Film zachycuje zhruba patnáctiletou etapu od těhotenství mé hrdinky, bývalé hvězdy lední revue, a jejího muže, představovaného Hynkem Čermákem, až do dospělosti jejich syna. Ten a jeho láska jsou hlavními hrdiny.
Ale maminku jsem hrála už několikrát. Tak si říkám, jestli mi náhodou nechce někdo shora dát znamení, že je čas… Už jsem si zvykla, že většina věcí, které se mi dějí v životě, se v předstihu udály ve filmu. Vždy jsem nejprve něco zažila v roli a pak to přišlo, měla jsem takovou předpřípravu. Každou rolí nacházím kousek sebe.

Takže se blíží čas na vlastní miminko?

S nadsázkou. Rozhodně se nebudu v životě orientovat jen tím, co hraju. Kdybyste věděla, co já musím v rolích absolvovat, hlavně na divadle! Pokud bych měla všechno aplikovat do reálu, děkuji pěkně! Ale obecně se nesmírně těším, že budu jednou maminkou. Až to přijde, tak to přijde. Musím tolik věcí plánovat, že v oblasti soukromí nechci nic nalajnovaného. A dítě ani přesně naplánovat nejde. Ale těším se na ně a očekávám správný moment…

Byla příprava na roli bývalé krasobruslařky náročná?

To si pište, já totiž bruslit neumím. Mám už jednu hororovou zkušenost z natáčení Poslední sezóny. Hrála jsem také krasobruslařku a byla to katastrofa. Zastavovala jsem se o mantinel, neuměla jsem udělat krok a museli mě zabírat jen od pasu nahoru. Celý štáb se mi smál. Proto jsem se tentokrát rozhodla pro poctivou přípravu, takovou hanbu jsem už nechtěla zažít. Měla jsem vynikající trenérku, obdařenou svatou trpělivostí.

V retro komedii Jiřího Vejdělka Něžné vlny ztvárnili s Hynkem Čermákem rodiče hlavního hrdiny.

V retro komedii Jiřího Vejdělka Něžné vlny ztvárnili s Hynkem Čermákem rodiče hlavního hrdiny.
FOTO: Falcon
Já sice miluji sport a nejsem dřevo, ale byla jsem vždycky na drsnější sporty. Dlouho jsem cvičila karate a nemám v sobě baletkovskou ladnost. Jsem taková hříčka přírody, sice působím křehce, ale necítím se tak a inklinuji k pravému opaku. Potřebovala jsem tudíž nejen získat na bruslích balanc, ale dostat do sebe tu ladnost. Nakonec bylo natáčení velká legrace.

Inspirovala vás k postavě vlastní maminka?

Ta mě nenapadla ani jednou, je úplně jiný typ. Předobrazem byla vize režiséra - velmi něžná, enormně starostlivá, romantická a obětavá maminka, která se kvůli synovi vzdala svých ambicí. Zkrátka rozkošná. To slovo mi nejlépe sedí k celému filmu. A ta představa mi byla tak milá, že jsem se ji pokusila naplnit.


Moje maminka byla absolutní perfekcionistka, přísná a důsledná k sobě i ostatním. A já byla první na ráně.

Jaká je vaše matka?

To je těžká otázka. Moje maminka je bojovník, dobrodruh, velká osobnost, která prošla v životě několika fázemi a proměnami. Byla vždy absolutní perfekcionistka, přísná a důsledná k sobě i ostatním. A já jako prvorozená dcera byla první na ráně. Moje výchova byla absolutní dril.
Samozřejmě jsem už vyrostla, ona se léty zklidnila a na spoustu věcí se díváme jinak. Teď se konečně blížíme do okamžiku, kdy si pomalu a opatrně k sobě nalézáme cestu a stáváme se kamarádkami. V něčem ji velmi obdivuji. Ale hlavně je to moje máma, takže ji nesmírně miluji, stejně jako otce, bratra a dědu.

Napáchal výchovný dril víc užitku, nebo škody?

To je diskutabilní, za mnoho, co vím, co mám, co jsem dostala, jsem vděčná. Ale nejsem zastáncem teorie, že účel světí prostředky. Myslím, že ke stejnému výsledku se lze dopracovat úplně jinak. Až budu jednou sama matkou, pokusím se jít jinudy. Chci být maminkou, která dokáže dát dětem pocit lásky, aby věděly, že ať se stane cokoli, budu je bezvýhradně milovat. Aniž bych od nich cokoliv očekávala. Nic jiného není tolik důležité.

V roce 1989, kdy film končí, vám bylo šest let. Máte z té doby nějaké vzpomínky?

Běžné dětské. I v souvislosti s dobou. V květnu jsem si zlomila pravou ruku a v nemocnici při kreslení mi proto dali snadný motiv, který zvládnu levačkou: rudý srp a kladivo. Vzpomínám, jak se mi výkres povedl a sestřičky mě moc chválily. V září jsem nastoupila do první třídy a učila se číst na nějakém absurdním, silně budovatelském článku.
A taky jsem toužila být jiskřičkou, leč nebylo mi dopřáno. Ze dne na den jsme museli místo soudružko učitelko říkat paní - a za soudružku jsme dostávali poznámky. Ničemu z toho jsem nerozuměla. Rodiče mi ledacos vysvětlili až mnohem později…

S Janem Budařem se setkali už několikrát, například v Románu pro muže.
S Janem Budařem se setkali už několikrát, například v Románu pro muže.
FOTO: Bontonfilm

Dobu totality jste si osahala už v Hořícím keři. Co vás zaskočilo nejvíc?

Vždycky jsem měla ráda historii a dějiny a ty naše mi přišly zvlášť zajímavé, protože se mě přímo týkají. To, v čem žijeme, je důsledkem minulého a do značné míry vypovídá, jak to půjde dál. Takže jsem najednou neobjevila Ameriku. Už film Kousek nebe se odehrával v totalitě 50. let, Muzika byla ze 70. let, Hořící keř z roku 1969.

Samozřejmě mi spousta věcí přišla šílená a nevstřebatelná, ale netroufnu si tvrdit, že vše bylo špatné. Člověk může prožívat hezké momenty bez ohledu na politický systém. Osobně by mi nejvíc vadilo omezení a nesvoboda jakéhokoliv druhu.

Mám své názory a potřebu bojovat za to, co cítím jako správné, takže bych se asi rychle dostala do maléru. Některé momenty z minula se mi zdají stejně absurdní jako třeba ženská obřízka. Dnes žijeme jinak a je důležité dělat vše pro to, aby se to už neopakovalo.

Co se neopakuje, v tomto případě bohužel, je první láska jako v Něžných vlnách. Jaká byla ta vaše?

První byla už ve školce. Ale takovou lásku, jakou prožívá ve filmu můj syn, jsem nezažila nikdy, protože o mě nebyl zájem. Díky výchově jsem dělala jen to, co se má, navíc jsem se cítila strašně ošklivá a neatraktivní. Rozhodně jsem nebyla typem dívky, o kterou mají zájem kluci. Aby mě to netrápilo, stylizovala jsem se do chlapeckého typu, takového vagabunda. I oblečením.

Takže pubertální romantická láska se mi vyhnula. A vztahy, které mě potkaly později, nerozlišuju na první, druhý… Láska je v každém věku jiná a každá je v té které době nejdůležitější. Zkušenosti vás naučí milovat jinak.

A která byla nejsilnější?

Pro mě je nemyslitelné lásky porovnávat, na všech bylo něco výjimečného. S každou se i já měním a posouvám. Existuje ale láska osudová a ta je jen jedna. Že je osudová, poznáte, i když na to není žádné pravidlo, prostě to víte. Tu jsem žila osm let.


Nesvoboda za totality mi přijde stejně absurdní jako ženská obřízka.

Mluvíte v minulém čase?

Pokud se ptáte, zda jsme ještě spolu, tak ne. Ale díky tomu vím, co je fatální láska. A jsem velmi vděčná za to, že jsem ji mohla poznat. Neznamená to ovšem, že jakákoliv další bude menší. Bude jiná.

Vraťme se k rolím maminek.

Minulou jsem hrála v Hořícím keři, šlo o žijící postavu, ambiciózní právničku Dagmar Burešovou, která se zastala odkazu Jana Palacha. Její přístup k rodině byl jiný, i když své dcery milovala, práce měla přednost. Koneckonců, maminky jsou různé. Uvidím, jakou potkám příště.

Před osmi lety si zahrála s Jakubem Doubravou v intimním dramatu o lásce v těžké době Kousek nebe.
Před osmi lety si zahrála s Jakubem Doubravou v intimním dramatu o lásce v těžké době Kousek nebe.
FOTO: Falcon
Já mám naštěstí profesi, která je skloubitelná s mateřstvím, takže rozhodování, jestli dítě, nebo kariéra, u mě nehrozí. Navíc jsem člověk, pro kterého jsou rodina, zázemí a láska absolutní základ.

Kdesi jste zmínila, že vaše postava v "Keři" je výsledkem herectví a osobního příběhu. Jak tomu mám rozumět?

Moje babička byla také právnička a zažívala podobné boje jako Dagmar Burešová, pomáhala ženám, které se ocitly na druhé straně systému. A nějakým způsobem za to musela ona i celá její rodina s dvěma malými dětmi, což byla moje maminka a strýček, nést zodpovědnost. Takže existovala těsná paralela, podobný vzorec rozhodnutí bojovat za něco, co cítím, že je dobré - ne ve smyslu společnosti, ale morálně.

A moje maminka si velmi přála, abych šla na práva…

Jenže vy jste zvolila herectví. Na protest?

Těžko říct. Hrála jsem od malička, ale nikdy jsem si nepřipustila, že by herectví mohlo být víc než koníček. Jenže čím víc vás v pubertě do něčeho tlačí, tím víc to dělat nechcete. Nicméně nultý ročník právnické fakulty v Brně jsem absolvovala. Kdybych byla skutečný rebel, vykašlu se na to hned. Moje revolta spočívala v tom, že jsem u přijímaček zaškrtla odpovědi bez čtení otázek.

Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby maminka na práva tak netlačila a nebyla nekompromisně proti herectví. Možná bych si nakonec zvolila to, co jediné jsem chtěla vážně dělat já - medicínu. Zajímalo mě soudní lékařství, patologie… Ale je to tak, jak to je.

Ještě někdy jste se projevila jako rebelka?

Měla jsem v podstatě jen dva záchvaty rebelie a snahy prosadit svoje rozhodnutí. Nikdy jsem nebyla schopná udělat tu opravdu chegevarovskou revoltu, vždy byla spíš skrytá, sofistikovaná. První proběhla už v patnácti, kdy jsem odjela na rok do Ameriky.
Dovedu si představit, že bych prováděla mnohem horší věci. Asi se mamince podařilo mě vystrašit natolik, že jsem se ničeho dalšího neodvážila. Ale možná ta přísnost byla na místě, protože jsem Lev a ti lehce zvlčí…

Lidi si vás pletou s další slovenskou herečkou Vicou Kerekes. Co vy na to?

Je to moje spolužačka a kamarádka, dokonce u mne nějakou dobu bydlela. Ale rozhodně si nemyslím, že bychom si byly podobné. Přesto jsme už od školy zažívaly různé zápletky a záměny, dost jsme se tomu nasmály. Přitom každý, kdo nás pozná víc, musí uznat, že rozdílnější bytosti nelze najít. Možná leckoho plete, že jsme obě zrzavé, drobné a máme tmavé oči. Ovšem Vica je ženská femme fatale, úplně jiný typ než já - ve všem. Jinak myslí, jinak se chová…
Být stejné, je to katastrofa. Jedna taková jako já bohatě stačí. (směje se)

Jako Grušenka v dramatu slovenského ND Bratři Karamazovi - s Alexanderem Bártou.
Jako Grušenka v dramatu slovenského ND Bratři Karamazovi - s Alexanderem Bártou.
FOTO: Andrej Čanecký

Ale vy jste přece také ženská…

No, asi víc než kdysi, k určitému zlomu došlo zhruba v sedmnácti. Postupně jsem začala chápat, že být ženou nemusí být úplně špatné. Předtím jsem měla plno komplexů, byla jsem hromada nejistot a mindráků, týkajících se hlavně vzhledu. Vyzařovala ze mě nedůvěra v sebe sama. Byla jsem naučená, že nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Měla jsem zkrátka problém přijmout se taková, jaká jsem.

Dnes už své hodnoty a kvality znáte, že?

Posledních pár let můžu říct, že se setkávám sama se sebou docela vyrovnaně. Mám stále výhrady, ale netýkají se už vzhledu. Když se někomu nelíbím, při vší úctě, ať se nedívá. Z nějakého důvodu jsem se tady takto ocitla, jsem to já a všechno to ke mně patří. Vzhled moc ovlivnit nemůžu a ani zatím nepodnikám žádná vylepšení. Spíš s některými vlastnostmi, zvlášť s netrpělivostí a strachem na různých frontách.

Nevadí vám ani odhalené scény před kamerou?

Není nic strašnějšího než samoúčelná nahota, ale pokud má smysl v rámci role, jsem schopná ji zvládnout. Jsem herec a to obnáší i případné obnažení. Mnohdy je mnohem horší jistá forma duševní nahoty - když musíte proniknout někam, kam před sebou unikáte - než ukázat prsa. Nemám definované hranice, že bych řekla: tohle už neudělám! A co provedu v jednom projektu, neznamená, že ve druhém udělám stejně.
Rozhoduji se vždy absolutně konkrétně. Vlastně ke všemu přistupuji jako k jedinečnému - ať jde o lásku, práci, lidi. Neporovnávám, nemám stejná kritéria. Paušalizování je záhuba.

Kdekdo zvažuje, podobně jako kdysi, život v cizině. Vy ne?

Já si naopak přeji, aby tu co nejvíc šikovných a schopných lidí zůstalo. Takových, co myslí a záleží jim na téhle společnosti a zemi. Ti, kteří nemyslí, můžou klidně odcestovat. To je jediná šance - dělat tady dobré věci. Ale chápu rodiče, kteří mají pocit, že by se jejich dětem žilo snadněji venku, že je tam čeká něco lepšího. Já se rozhodla zůstat tady a snažím se být užitečná.

Opět SND a Alexander Bárta, Táňa tentokrát jako Emma Bovaryová.
Opět SND a Alexander Bárta, Táňa tentokrát jako Emma Bovaryová.
FOTO: Braňo Konečný
Což neznamená, že neuvažuji o práci v zahraničí. Čechy za cizinu nepovažuji. Narodila jsem se jako Čechoslovenka, v Praze žije můj otec a mám tu spoustu přátel. Přesto, nebo proto, že jsou naše národy tak rozdílné, mě to velmi obohacuje.

Jak nejraději trávíte čas, který si už umíte vyboxovat?

Vedle cestování se chci hodně učit a poznávat, ochutnávat. Ráda se procházím, spím, čtu, chodím na jógu, na tai-chi. A také s nadšením a odhodláním maluju, což ještě neznamená, že mám talent… Ale bezvadně si tak vyčistím hlavu.

Stále mluvíte v jednotném čísle…

Kdepak, jsem dotykově vstřícný člověk, miluju společnost a sdílení. Zjistila jsem ale, že mě žádný partner, žádný vztah sám o sobě nemůže udělat šťastnou, to mohu dokázat jen já sama. Učím se proto samotu a ticho. Občas mi to už jde. Je ve mně mnoho lásky, v osobním životě jsem šťastná, ale nechám si s dovolením aspoň metr čtvereční soukromí jen pro sebe…

Co vás čeká v roce 2014?

Vypadá to velmi zajímavě, takže se těším.

Role Hany v obrazově podmanivém debutu Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle.
Role Hany v obrazově podmanivém debutu Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle.

FOTO: Falcon
Klára Říhová, Právo