Srpen 2013

Jan Měšťák: Velikost člověka je dána tím, kolik má v sobě pokory

24. srpna 2013 v 16:33 | Paula |  Jak jde čas ...

Jan Měšťák: Velikost člověka je dána tím, kolik má v sobě pokory

Dnes | Autor: Alka Hájková | Rubrika: Celebrity

Plastická operace je zásah, který bychom měli podstoupit pouze s opravdovým odborníkem. Podle toho, jakého lékaře si vybereme, může výsledek operace dopadnout svěle, nebo naopak můžeme mít trvalé následky, které nás později budou trápit více, než kdybychom tento zákrok nepodstoupili.




Odborníkem na slovo vzatým je v oboru plastické chirurgie Doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc. Jaký je jeho názor na plastické operace, jak vnímá ženy, život, co pro něj znamená práce a jaké jsou jeho životní hodnoty?


Která z cest vás přivedla k plastické chirurgii?

Moje cesta za vzděláním byla trochu trnitější než u jiných mladých lidí. Na základní škole jsem se učil snad trochu lépe než průměrně, ale byl jsem nesmírně zlobivé dítě plné energie, dvojky z chování nebyly výjimkou. V čem jsem však vynikal, to byl sport. Základní školu jsem reprezentoval v atletice, fotbalu a jiných sportech. Díky špatným známkám z chování si pamatuji, že i na posledním vysvědčení jsem měl jedničku s důtkou za nevhodné chování k zástupci ředitele, a tak mě nepřijali ani na hotelovku do Mariánských Lázní. Rodičům nezbývalo nic jiného, než dát mě do učení na jemného mechanika do Fyzikální ústavu ČSAV, kde byla maminka zaměstnána.

V té době jsem již vrcholově sportoval, protože sport byl tehdy pro mě to nejdůležitější. Již v 15 letech jsem se dostal do reprezentačního výběru ČSSR ve volejbale. Vzpomínám si, že jednou řekl mamince mistr dílny, ve které jsem pracoval (bylo mně tak 16 let), že sice hraji dobře, ale práce mě zrovna moc nebaví. Maminku to hodně zamrzelo, a protože jsem ji měl rád jako málokoho, řekl jsem si, že všem ukážu, jak se mýlí. Od té doby jsem měl na "učňáku" jen samé jedničky, závěrečné zkoušky jsem udělal také na výbornou. Chtěl jsem dále studovat, a tak jsem začal navštěvovat po práci večerní Gymnázium pro pracující v Hellichovce na Malé Straně.

Protože ze všech předmětů mě bavila nejvíce matematika, rozhodl jsem se ještě před maturitou složit přijímačky na Matematicko-fyzikální fakultu. Ale večerní gymnázium bylo tehdy pouze dvouleté (byl to pokus Ministerstva školství, který se neosvědčil a tak ho hned zrušili) a při přijímačkách jsem dostal logaritmy, které jsme ještě neprobírali.

Takže na fakultu jsem se nedostal. Musel jsem narukovat na vojnu a to do Dukly Kolín, která byla v té době přeborníkem republiky ve volejbale. Během dvouleté vojny jsem se rozhodoval mezi Institutem tělovýchovy a sportu nebo medicínou a vyhrála medicína. Od třetího ročníku studia na Lékařské fakultě jsem měl možnost docházet jako pomocná vědecká síla na Kliniku plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech v Praze, kde jsem pod vedením profesora Fáry pronikal to tajů plastické chirurgie. Po promoci jsem nastoupil na chirurgické oddělení v Mostě a po atestaci z chirurgie jsem byl přijat opět na pražskou Kliniku plastické chirurgie jako asistent. A tím začala moje profesní dráha plastického chirurga.

Jak vlastně vznikl nápad pořídit si soukromou kliniku Esthé, kterou vlastníte?

Kdysi mě navštívil na klinice hrabě Tomáš Kollowrat se svým tatínkem Jindřichem s kožními problémy. Ambulantně jsem mu je odstranil. Chtěl mně za tento zákrok zaplatit, což jsem rezolutně odmítnul, protože kromě jiného jsem považoval za velkou čest prospět alespoň v malém rodu, kterého si dodnes tolik vážím. Snad na základě toho jsme se stali s Tomášem velkými přáteli.

Při mnohých večerech strávených v jejich domě na Barrandově jsem si stále více uvědomoval, že velikost člověka není dána tím, čím je a jaký má titul, ale tím, jak se chová a jak jedná, jak je skromný a kolik má v sobě pokory. To, že vznikla soukromá klinika v areálu Kollowratových domů Na Příkopě, není moje zásluha, ale mé profesní společnice MUDr. Rakové, která iniciovala výstavbu kliniky společně se správcem majetku Kollowratů.

Mohl byste, prosím, přiblížit pojem krásy?

Žena nemusí být krásná, a přesto nás může oslovit více než jiné ženy. Obdivujeme její charisma, líbí se nám její držení těla i chůze, její vřelost, empatie. A celkový výsledek je pro nás okouzlující. Naproti tomu se častokrát setkáváme s ženami, které příroda obdařila nevšední krásou, pravidelností rysů, které však působí chladně a pro nás nepřitažlivě. Žena musí mít bezesporu určité rysy krásy, aby se nám líbila. A pokud pro nás taková žena existuje, potom k povýšení našeho prvního dojmu už pouze stačí, aby byla přiměřeně inteligentní, skromná, osobnostně pokorná a také svým způsobem přitažlivá. Protože právě dostatečné sebevědomí, při ostatních jejích kvalitách, dokresluje osobnost ženy. Osobnost, která nachází své uplatnění v osobním, společenském i profesním životě.

Co se stane uvnitř ženy po odstranění kosmetických vad?

Je jakýmsi nepsaným pravidlem, podpořeným mnohaletou chirurgickou praxí, že žena je mnohem citlivější a zranitelnější na jakékoli nepříznivé projevy související s krásou jejího těla i obličeje než muž. Týká se to některých vrozeně podmíněných vad, ale i tělesných změn, které vznikly v průběhu mateřství či v pozdějším věku. Přesvědčivě o tom hovoří naprostá převaha žen vyšetřovaných v našich ordinacích se žádostmi o korekce kosmetických vad ve srovnání s relativně skrovným počtem vyšetřovaných mužů.

Je až neuvěřitelné, jak žena po smysluplné operaci kosmetické vady vnitřně rozkvete, jak je najednou plná optimismu a elánu a jak partnerský život dostává zcela jiné dimenze. Ne nadarmo se o estetické chirurgii hovoří jako o chirurgii duše. A to pro ženu platí více než dvojnásobně.

Samotná úprava zevnějšku vnitřní krásu nenahradí. Jak můžete pomoci tady?

Každá žena či muž, kteří mě navštíví, mají nějaké problémy. Netýká se to pouze kosmetických vad, ale také vrozených a získaných vad a vážných stavů, které řešíme na univerzitní Klinice plastické chirurgie na Bulovce. Je nesmírně důležité, aby lékař nejen naslouchal steskům pacientů, ale aby je i "slyšel", čili vnitřně vnímal, stejně jako je nejen profesně pozoroval, ale i "viděl". V tomto smyslu vzniká velmi často mezi mnou a pacientem naprostá otevřenost a důvěra, která napomáhá pozitivně řešit osobní i jiné problémy těch, kteří mě navštíví. A právě laskavé slovo někdy zcela nahradí operační zákrok, který je nepotřebný.

Mohl byste si už více užívat života, proč tedy pořád tolik operujete?

Nevím, zda je to proto, jak operuji nebo jak se chovám a jednám, ale počty pacientů, kteří mě žádají o radu či pomoc, jsou stále stejně velmi vysoké jako před deseti nebo více lety. Smysluplnost života je u každého člověka rozdílná. Nevím, zda jsou to geny zděděné po rodičích, ale pro mě je poskytování "dobra" asi jedním z nejdůležitějších atributů v mém životě.

Navíc mě stále posilují nové a nové překrásné vztahy s těmi, kterým změním život do radosti a štěstí. Pokud bych měl vyzdvihnout jeden nádherný vztah za všechny ostatní, potom bych zde připomenul Helenku Štáchovou. Stali jsme se nerozlučnými přáteli nejen po její těžké autonehodě, ale v celém dalším životě. Toto přátelství mě stále obohacuje a posiluje v mém přesvědčení, že konání dobra má své překrásné poslání.

Kde je podle vás hranice etiky - kdy operovat a kdy zákrok odmítnout?

V posledních desetiletích dochází k prudkému rozmachu plastické chirurgie jako oboru. Je to především díky rozvoji mikrochirurgie a také díky uplatňování nových moderních pomůcek a prostředků v každodenní praxi - využívání endoskopické techniky operování, expandérů, různých druhů liposukcí, laserové terapie apod. Plastická chirurgie je v našich podmínkách nezastupitelná při chirurgické léčbě obličejových rozštěpů a při řešení složitých rekonstrukčních výkonů pooperačních a poúrazových.

Své výsadní postavení zaujímá také v replantační chirurgii, to je zpětné našívání částí končetin oddělených úrazem. Přes tento nesporně pozitivní trend však stále více vystupují do popředí některé problémy, které jsou pro náš obor specifické. Jedním z nich je odchod plastických chirurgů do privátních praxí. Jinými slovy: plastická chirurgie versus estetická chirurgie, resp. medicína na jedné straně v protikladu s ekonomickým profitem lékaře na straně druhé.

A právě tato skutečnost se projevuje často u čerstvě atestovaných plastických chirurgů, kteří, aniž by měli dostatečnou erudici, odcházejí do soukromých praxí za snadnějším výdělkem. To samozřejmě přináší některé nepříznivé důsledky. Jednak oslabení základny všeobecně zaměřených plastických chirurgů pro každodenní klinickou praxi a na druhé straně se stále množící stížnosti nespokojených pacientů po estetických operacích se všemi právními dopady.
V tomto smyslu je i velkým rizikem operovat pacienty, kteří zákrok nepotřebují, a to za cenu ekonomického profitu. Bohužel nejen mladí lékaři, ale i ti zkušení pod vidinou získání finančního prospěchu překračují pravidla etického kodexu, což je morálně nepřijatelné.


Jan Měšťák s Taťánou Kuchařovou

Schopnost jednat s lidmi je umění. V čem podle vás spočívá?

Na tom, zde je člověk méně či více úspěšný, se jistě podílí mnoho okolností a skutečností. Bezesporu dominantní roli zde hrají vlastnosti zděděné po rodičích a předcích. Netýká se to pouze povahových vlastností, jako je pracovitost, pozitivita a stálý optimismus, které jsou tak důležité, když se člověku zrovna nedaří, ale také schopnost jednat s lidmi.

Domnívám se, že míra úspěšnosti je dána také stupněm vrozené invence a logiky, která umožní vybrat si z mnoha eventualit tu nejlepší. Protože rád hraji šachy, často zde vidím určitou analogii s touto hrou. Pokud jsem někdy neúspěšný, poučím se z toho a hledám okamžitě další cesty a možná nová řešení.

Kdybych měl učinit jakousi retrospektivu všech pozitivních vlivů, které sehrály rozhodující roli v mém životě, opomenu-li geny získané po rodičích, tak je to bezesporu v počátcích mého "utváření" vztahu ke sportu. Ten mě naučil nejen vyhrávat a prohrávat, ale také poznatku, že pokud člověk má vůli, bojovnost a snahu, stane se o mnoho lepším hráčem než ti, co sice byli více talentovaní, ale neměli to odhodlání a dostatečné nasazení. Stejně tak to platí i pro můj život profesní.

Jak si získá přednosta univerzitní nebo soukromé kliniky respekt a úctu svých podřízených?

Vedoucí lékař musí být velkorysý, musí umět velmi citlivě, ale i rozhodně řešit některé problémy na pracovištích, které řídí. Měl by být osobností. To znamená být dostatečně sebevědomý, ale přitom schopný naslouchat podřízeným a umět měnit vlastní názor. Měl by podporovat nejen rozvoj pracovišť, ale také je hájit na všech úrovních na základě významných funkcí, které zastává. Nejbližší spolupracovníci musí mít jeho absolutní důvěru s vědomím, že pověst pracoviště a jeho odborná a lidská kvalita je výsledkem ne jeho práce, ale především všech jemu podřízených.

Vy se věnujete nejen své profesi, ale také rodině. Jak to vše zvládáte?

Pravděpodobně málokdo tuší, že po rozpadu mého prvního manželství jsem se staral převážnou část života o dvě děti sám. Proto snad umím vařit jako málokterá žena, umím prát, žehlit, zašívat, zkrátka byl jsem takovým matkou-otcem pro děti. Obě velmi dobře studovaly na vysokých školách.

Dcera Martinka absolvovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, syn Ondřej s výborným prospěchem Lékařskou fakultu UK v Praze. Ve druhém manželství mám dceru Terezku, mám z ní také velkou radost. Výborně se učí, a proto byla bez přijímacích zkoušek přijata na gymnázium. Co oceňuji u všech dětí je jejich skromnost, pokora a dobré srdíčko.

Do jaké míry jste ovlivnil jeho rozhodnutí stát se lékařem?

Syna Ondřeje jsem nikdy nepřesvědčoval, aby studoval medicínu, dále chirurgii a nakonec plastickou chirurgii. Nechal jsem to na jeho svobodném rozhodnutí, protože se domnívám, že nátlak rodičů může naopak někdy vést k opačnému výsledku. Ondřej minulý rok úspěšně atestoval v oboru plastické chirurgie, pracuje jako asistent na Klinice plastické chirurgie 1. LF UK na Bulovce, kde se věnuje oboru v celém rozsahu, včetně vědecké a výukové činnosti. Také spolupracuje s klinikou Esthé. Přednášel na mnoha kongresech a sympóziích v zahraničí, je zapojen do několika výzkumných grantových projektů a publikuje v recenzovaných i impaktovaných časopisech. Těší mě, že manuálně je velmi zručný, uvážlivý, precizní.

Máte mnoho zkušeností. Jaké jsou vaše dnešní životní hodnoty?

Mnoho z mých přátel dobře ví, že věřím v dobro, velkorysost a dobré skutky. Odmítám zlo, nemám pocit zášti, závisti nebo nenávisti. Nelpím na majetku (stále bydlím v "paneláku"), ani na kariéře a největším štěstím jsou pro mě moje děti. Největší hodnotou peněz, které vydělávám, je, že mohu obdarovat druhé a samozřejmě děti. Snad právě proto se cítím tak svobodný. Také plním všechny sliby, které jsem kdy někomu dal. Mám mnoho blízkých přátel, které mohu vidět jednou za rok, a přesto mám pocit, jako bychom se setkali nedávno. Vždy jsou stejně vřelá, přející, milá.

Kromě již jmenované Helenky Štáchové je to Miloš Zapletal, Hanička Hotová-Zapletalová, Jirka Adamec s manželkou Janou, režisér Tonda Vomáčka, Helenka Vondráčková, Bára Basiková, Dagmar Zichová - švagrová Karla Zicha, Tereza Maxová s maminkou Alenou, Taťána Kuchařová, moje advokátka Tánička Vojtová, maminka modelky Lindy Vojtové, ing.Luboš Svoboda, ředitel kliniky Esthé. A mohl bych jmenovat mnoho dalších, z volejbalu i z běžného života. Jsem přesvědčen, že pravé přátelství nikdy nevymizí, pokud ano, tak to nebylo pravé přátelství. Sám tyto zkušenosti nemám a pevně věřím, že ani mít nikdy nebudu.

V dnešním světě si musíme vážit všech hodnot, které nás obohacují. Patří k nim přátelství i láska. Přátelství, jak jsem se již zmínil, zůstává, existuje a bude existovat v neměnné podobě. U lásky si nejsem tolik jist. Netýká se to rozhodně mě, ale jiných.

Kdo vás ve vašem životě nejvíce ovlivnil?

Moje sestra, absolventka FAMU historie naší filmařské rodiny. Děda Rudolf byl zakladatelem Československého němého filmu, můj tatínek také režíroval a po mnoho desetiletí stál v čele distribuce Československého filmu. Sestra vždy tvrdila, že musím více číst, jinak budu nevzdělancem. Moc jsem to nebral na vědomí. Až v době mého působení v Dukle Kolín jsem začal s intenzivním čtením beletrie a vykupoval krásné knihy v místním antikvariátu - od Božské komedie po současnost.

V době dvouleté prezenční vojenské služby jsem také hlouběji prostudoval Freuda a Pavlova a možná tam právě byl ten životní mezník mého rozhodnutí jít na medicínu. Velmi mě tehdy oslovil i Zamarovský s jeho archeologickými romány, ale také např. Miki Waltari s jeho Egypťanem Sinuhetem, Alberto Moravia s jeho romány, Remarque a téměř všichni soudobí spisovatelé. Je pravdou, že posledních asi 20let toho času na běžnou beletrii nemám a tak se mně hromadí knihy na chalupě v naději, že až budu přeci jenom v důchodu, tomu, že budu zase číst a číst.

Co pro vás znamená štěstí?

Největším štěstím v životě jsou pro mě děti, největším životním přáním potom jejich štěstí a zdraví. Jak jsem někde napsal: "Mohu ztratit všechno, co jsem v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné moje děti". Naprosto jsem si tím jistý, protože jako chirurg, dětský chirurg i plastický chirurg velmi dobře vím, kde může být smutek a bolest rodičů největší. Největšího životního úspěchu, jakého jsem dosáhl, je důvěra dětí ve mně, pocit jejich jistoty, že jsem tady pro ně a že je nikdy nezklamu. A také to, jak jsem pomohl je vychovat do té krásné podoby, v jaké je vidím já a mnozí kolem mě. Vše ostatní zdaleka již není pro mě tak podstatné.


Štastná královská rodinka.

21. srpna 2013 v 10:35 | Paula |  Jak jde čas ...

Štastná královská rodinka. Otec Kate Middleton navázal na tradici focení novorozeňátek

Včera | Autor: Veronika Matoušková | Rubrika: Celebrity

Ačkoliv profesionálové označují jeho fotografie za mimořádně technicky nezdařilé, zbytek lidí je považuje za neobyčejně roztomilé a vřelé. Aby také ne, když na nich jsou zachyceni Vévoda a Vévodkyně z Cambridge s jejich novorozeným Princem Georgem. Ale tatínek Vévodkyně vlastně neudělal nic jiného než to, že navázal na svou vlastní tradici, kterou zavedl při narození vlastních dětí. Na zahradě domu Middletonových udělal první oficiální fotografie královské rodiny. Že jeho vnuk má rodokmen na půl stránky, je už jen trochu zvláštní okolností, která k jeho tradičním fotografiím přitahuje pozornost celého světa….


Unavení ale šťastní: Čtěme ve tvářích rodičů

Na fotografiích si můžeme povšimnout neoddiskutovatelné spokojenosti a velkého štěstí. Oba rodiče jsou na vrcholu blaha a radosti ze svého synáčka. Tato radost si ale vybírá daň v podobě únavy, kterou můžete spatřit především pod očima Kate. Ačkoliv má k ruce tu nejlepší kosmetiku, vizážistky, kadeřníky, s "mateřskými kruhy pod očima" jí zvládnou pomoci jen omezeně. Miminka jsou zkrátka všechna stejná. Ale jí sluší i tyto kruhy pod očima…

Co znamená měsíc?

Měsíc, tak dlouho je malé princátko na světě. A pozornému čtenáři nemůže uniknout, že oba rodiče se přestali svého pokladu "bát" a získali určitou jistotu v zacházení s tímto malým uzlíčkem, a proto i jejich úsměvy jsou už o poznání sebevědomější a jistější. Malé princátko "trůní" v maminčině náručí, kde mu prozatím je nejlépe.


Oblečení

I na oblečení je vidět, že druhá nejmladší královská generace je už o poznání uvolněnější, než babička Alžběta II. Kate má oblečeny krásné vínové šaty značky Seraphine - tuto značku si mohou s klidem dopřát i "obyčejné" ženy, protože šaty nestály ani 50 GBP. Její manžel se nijak nezpronevěřil svému stylu a k jeansům sáhl po kostičkované košili. Zkrátka "obyčejní" mladí lidé, radující se ze svého miminka.
A ještě jedna věc se nedá Kate upřít: Jistá rafinovanost. Proč by jinak, měsíc po porodu, ještě sahala po těhotenském oblečení? Je to naprosto jednoduché. Nechce poslouchat věčné narážky na to, zda již shodila těhotenská kila, a tak stále nosí takové oblečení, kde to není tak patrné. A až bude se svou linií spokojena, pak je odhodí a předvede nám svou dokonalou postavičku.

Foto: Profimedia.cz

Povidla bez míchání

21. srpna 2013 v 10:17 | Paula |  Ovoce a zelenina
NESMÍTE ZAMÍCHAT ANI JEDNOU….

Švestky – modrofialový zázrak ze zahrádek. Čím jsou pro nás prospěšné a jak je zpracovat?























Povidla bez míchání

3 kg vypeckovaných švestek
500 g cukru
250 ml octa


Švestky omyjeme, zasypeme cukrem, zalijeme octem a necháme 24 hodin uležet. Druhý den dáme vařit, ale nesmíme míchat. Po hodině var zmírníme, a vaříme (opět bez míchání a ochutnávání) dalších 6 hodin. Dodržíme-li toto pravidlo, povidla se nebudou ani připalovat, ani prskat. Horkými povidly plníme připravené sklenice.


Naučte se odpočívat. 4 tipy pro aktivní relaxaci

20. srpna 2013 v 11:34 | Paula |  Zdraví

Naučte se odpočívat. 4 tipy pro aktivní relaxaci

Dnes | Autor: Marta Fenclová | Rubrika: Zdraví

Odpočinek je pro lidské tělo stejně důležitý jako potrava a voda. Když vaše tělo odpočívá a zdánlivě nedělá vůbec nic, probíhají v něm náročné regenerační procesy, vylučují se odpadní látky, doplňují se zásoby enzymů, posiluje se imunitní systém a mozek dobíjí baterie, aby mohl poznávat, učit se, cítit, komunikovat, zkrátka žít. Přesto dnes moc odpočívat neumíme. Zaprvé nemáme na takové zbytečnosti čas, zadruhé často ani nevíme, co to vlastně takový odpočinek je.

Naučte se odpočívat. 4 tipy pro aktivní relaxaci

Odpočinek se do dnešní doby nehodí. Správný moderní člověk je aktivní, úspěšný a neustále on-line. Aktivita je něco jako zapnutý motor, který běží na plný výkon, zatímco pasivita v nás evokuje vypnutý vypínač. Aktivita, to je pohyb, tedy život, zatímco smrt se přirovnává k věčnému odpočinku. O spánku se mluví jako o malé smrti, používáme přirovnání spát jako zabitý. A myšlenkám na smrt se každý živý tvor snaží vyhnout. Možná i to je důvod, proč se odpočívat stydíme, a pokud nám někdo zavolá v neděli v devět ráno a ptá se, jestli nás nevzbudil, překotně odpovídáme, že v žádném případě, že už jsme dávno byli vzhůru. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale je to především lenoch a lenost je hřích.

Přitom je fakt, že naše tělo nikdy jen tak neleží ladem a každou hodinu odpočinku využívá k tomu, aby se mohlo zregenerovat, fungovat a žít. Je dokonce prokázáno, že přiměřený odpočinek prodlužuje život. Jedna z velkých populačních studií například prokázala, že u lidí, kteří spali pravidelně 7-8 hodin denně, byla nižší pravděpodobnost úmrtí než u těch, kteří spali méně. Přesto tisíce lidí trpí spánkovým deficitem a odpírá si dovolenou, i když spánkový deficit prokazatelně akceleruje stárnutí organismu.

Plánovaná únava

"Naše neschopnost odpočívat souvisí se ztrátou spontánnosti nás všech. Neumíme spontánně počít, neumíme spontánně porodit a neumíme spontánně odjet na dovolenou," říká MUDr. Helena Máslová z Centra psychosomatické péče, která je přesvědčena, že se naše společnost dostala do fáze, kdy žije podle vzorců manažerského přístupu. Ukázkový manažer dnešní doby má svůj diář naplánovaný téměř na minuty a čas většiny z nás je také rozdělený téměř po hodinách. Náš čas je strukturovaný. Víme, v kolik vstaneme, tři měsíce dopředu víme, kdy pojedeme na dovolenou, a nejradši bychom si chtěli naplánovat i to, kdy onemocníme. Ztráta spontánnosti zvyšuje výkon a na výkonnosti dnešní společnost stojí. Strukturovanost času a výkonnost je v nás navíc podporována už od mládí," dodává Helena Máslová.

Pokud bychom se řídili vlastními pocity a potřebami, odjížděli bychom na dovolenou v době, kdy se cítíme unavení. Stejně tak by pro náš organismus bylo jistě zdravější, kdybychom si šli lehnout ve chvíli, kdy se nám chce spát, i kdyby to mělo být odpoledne. Ale to naplánovat nelze a většina zaměstnaných lidí si nemůže odjet za odpočinkem, kdy se jim zachce, natož aby si mohli dát po obědě šlofíka na kanapi. Takzvaný gap year, kdy si mohou zaměstnanci v rizikových povoláních vybrat měsíce až rok dovolené, aby se předešlo syndromu vyhoření, je stále velkou výjimkou.

Veverky v bubnu

I když byl v minulosti život určitě v mnoha odhledech těžší, co se týče přirozené relaxace a odpočinku, vše probíhalo v mnohem přirozenějším tempu než dnes. Většina lidí pracovala v zemědělství a jejich pracovní a odpočinkový rytmus se řídil ročními obdobími. V létě, kdy je více tepla i světla a tělo je výkonnější, bylo více práce, v zimě se více odpočívalo. Práce a odpočinek navíc nebyly dvě naprosto rozdělené součásti života. Lidé trávili mnohem více času venku, kde hrála roli v jejich biorytmech přirozená světelnost nebo počasí.

Dnes trávíme většinu pracovní doby vsedě, což má za následek dokonce změnu anatomie hrudního koše. Zatímco dříve se lidé dívali mnohem častěji nahoru, tedy na nebe, kde jim slunce a hvězdy ukazovaly čas, dnes se díváme většinu času dolů, což souvisí zase s tím, že se zkrátila vzdálenost mezi krkem a hrudníkem. Přirozené přírodní biorytmy dnes nahradila pracovní doba, přirozený pohyb venku klimatizovaná centra a přirozený odpočinek pak plánovaná dovolená.

"Spontánnost jsme ztratili v momentě, kdy se z nás stali zaměstnanci," říká Helena Máslová a dodává, že i když si neustále stěžujeme, že nemáme na nic čas, svobody v čase se ve skutečnosti bojíme. Jaroslav Dušek tomu říká, že jsme jako veverky v bubnu. Když náhodou někdo z takového bubnu vypadne, vůbec neví, co si najednou počít a čím ten čas naplnit.
Přesně to se stává třeba lidem, kteří přijdou o práci, nebo matkám na mateřské." Člověk zvyklý na strukturovaný čas se pak často doslova psychicky "rozplizne", jeho výkonnost klesne na nulu a místo očekávané euforie ze svobody nastoupí deprese. Pokud bude ale naslouchat svým vnitřním hodinám, instinktivně by si měl po prvotním šoku vlastní, přirozenou strukturu najít.

Tři týdny jsou minimum

Pro dnešní dobu je také typické, že když už na dovolenou vyrazíme, zkazíme si to tím, že odjedeme na organizovaný zájezd, kde je většina našeho času opět strukturovaná, případně se přesuneme během několika hodin ze středoevropského klimatu do tropů, vystavíme tak své tělo i psychiku ohromnému stresu, a než se stačí aklimatizovat, což trvá minimálně týden, odjedeme zpátky.

"Podle výzkumů, které byly prováděny v rámci lázeňské péče, bylo prokázáno, že pokud strávíte na pobytu méně než tři týdny, tak se organismus na lázeňský režim vůbec nepřepne," upozorňuje Helena Máslová a dodává, že už v dobových dokumentech za vlády Karla IV. dvorní lékaři velkému vládci doporučovali, aby pravidelně odjížděl na tři týdny na dovolenou, a to do polohy 700 metrů nad mořem, kde je vyšší vlhkost, než byla v Praze. Součástí péče o zdraví pak byla zdravá strava a koupele. O tom, že to s panovníkem mysleli dobře, svědčí fakt, že se Karel IV. dožil 62 let, což byl na tehdejší dobu úctyhodný věk.

Jako divá Bára
O tom, že náš životní styl je navzdory možnostem cestovat a návštěvám relaxačních center a posiloven nezdravý, svědčí podle Heleny Máslové rostoucí počet civilizačních chorob, ke kterým v souvislosti se ztrátou spontánnosti v běžném životě patří gastrointestinální potíže a neplodnost, tedy procesy, které jistou potřebu spontánnosti vyžadují. Nikdy v minulosti nebyla tak vysoká potřeba plánovaného rodičovství jako dnes.

Místo přirozeného otěhotnění se dnes dává přednost téměř inženýrskému přístupu. Nejdříve ženu za pomoci hormonální antikoncepce přivedeme do neplodnosti, pak chceme, aby se co nejrychleji zreprodukovala, a když odrodí děti, tak jí vyoperujeme dělohu a prsní žlázy, aby se předešlo rakovině," dodává Helena Máslová, které se při léčbě neplodnosti osvědčil například starý zvyk, kdy novomanželský pár odjížděl na svatební cestu. Často totiž stačí, když se změní spektrum podnětů a manželé na chvíli vypadnou ze stereotypu. Je potvrzeno, že když odjedete s partnerem na delší dobu mimo zažité stereotypy, pravděpodobnost otěhotnění se zvýší.

"Vždycky říkám, že na hodinách o neplodnosti by se měl promítat film Divá Bára. Když se podíváte, jak tam to děvče běhá v trávě, trhá třešně a pak si prožije svoji love story s myslivcem, to už je na první pohled jasné, že životní styl holek na vdávání byl dřív o dost jiný než dnes. Dnešní holky na vdávání běhají taky. Jenže zatímco Divá Bára běhala, jak chtěla, dneska se běhá na čas a počítáte si, kolik vám to spálí kalorií. Když navíc na ty běhající sportovkyně koukám, vždycky mě napadne, že budou mít stejně všechny v padesáti artrózu, protože běhají špatně," říká Helena Máslová a dodává svůj tip na rychlou regeneraci organismu.

"Když zrovna nemáte energii na to, jít se ještě po práci někam hýbat, vyzkoušejte takzvanou obřadní vanu. Zapalte si v koupelně svíčku, do vany dejte nějaké bylinky a na půl hodiny se ponořte do horké koupele. Na mě osobně to funguje stoprocentně."

4 TIPY PRO AKTIVNÍ RELAXACI

Letní dovolená je ideální příležitost pro vytvoření nových návyků pro pravidelný odpočinek a relaxaci v běžném pracovním režimu. Ano, řeč je o aktivním odpočinku, což znamená, že pro to musíte sami něco udělat. Všechny uvedené jednoduché tipy mají efekt, pokud se jim budete věnovat v pravidelných "dávkách", ze začátku třeba jen několik minut denně," říká Ing. Jan Smetánka z webu Psychologie.cz, kouč a mediátor, který pod značkou Bodylab pořádá pravidelné tréninky a workshopy zaměřené na práci s tělem, rozvoj a pochopení síly, meditaci a relaxaci. (Pravidelné Bodylab tréninky probíhají v pražské Stromovce, sraz každou středu v 18.30 před planetáriem.)

Meditace vhledu

Také je známá jako vipassaná. Sedněte si do pohodlné meditační pozice, případně si lehněte na záda. Pomocí několika hlubokých nádechů a výdechů se uvolněte a vědomě sledujte, co se ve vašem těle odehrává. Zpočátku se zaměřte na výrazné vjemy, jako například dotyk sedacích svalů a nohou se zemí, postupně můžete přejít k jemnějším tělesným pocitům. Sledujte kvalitu a změny těchto vjemů. Pokud se objeví jakékoli myšlenky (a objevovat se budou neustále), nic se neděje, vraťte se zpět k objektu meditace. Začněte třeba na 10 minutách, postupně prodlužujte.

Meditace v chůzi

Stejný princip jako u meditace vhledu s tím rozdílem, že sledujeme vjemy na našich chodidlech při pomalé chůzi. Představte si svá chodidla a kotníky jako obrazovku, na které právě běží zajímavý pořad.

Uvolňující tíha

Tento cvik vychází z autogenního tréninku. Pohodlně si lehněte na záda. Zaměřte se nejprve na pravou ruku, její naprosté uvolnění a s tím přicházející pocit tíhy a těžkosti. U tohoto pocitu chvíli zůstaňte. Na stejné bázi projeďte i levou ruku, postupně dolní končetiny, trup, hlavu, celé tělo. Praktikujte třikrát denně 3 minuty.

Chůze naboso jako masáž nohou

Vyzujte si boty a při chůzi střídejte různé povrchy OE trávu, kameny, jehličí, písek... Kromě toho, že je to příjemné, je to také jedna z nejlepších věcí, které můžete udělat pro své nohy. Pro zvýšení efektu zavřete oči a požádejte partnera, aby vás doprovázel, aniž by vám předem prozrazoval změnu terénu.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie 7-8/2013

SMS k svátku

18. srpna 2013 v 18:22 | Paula |  Veršíky
Dnes jsem hledala veršík k svátku kolegyni - je Helenka, napsala jsem ten první, ale zalíbily se mi i další a tak je sem dávám:
Všem stoupenkyním toho jména přeju také vše NEJ ... NEJ ... NEJ...

Mnoho jmen je v kalendari, dneska tam jen to tvoje zari. Proto chci ti prat: lasku, stesti na porad. At se splni vsechna prani tva to ti preji...


Oslav svatek jak se patri, jasej za dva, smej se za tri, at te stale tesi prace. Tim konci ma gratulace. Vsechno nejlepsi.

Pac a pusu na cumacek, hodne stesti, spoustu kacek. Nejvic je vsak treba zdravi, mame te tu vsichni radi! Vsechno nejlepsi k svatku preje...

Tomu, kdo dnes svatek ma, chci jen vsechno dobre prat, at je stastny jako blecha a zdravi ma jako je v lese mecha, dale hodne slunicka a pusinky na licka ;*)

Co Ti k Tvemu svatku prat? Snad stesti a lasku. Vse, co Ti zivot muze dat. Co vic Ti jeste prat? Snad uz jen prekrasneho prince a pohadkovy hrad...


Ja Ti preju na Tvuj svatek, stolek plny stamprdlatek, hezkou holku k milovani, mekkou postel na vyspani. To Ti preje tvoje znama, ktera neni podepsana :)


My ti gratulujeme k svatku, dej nam za to padesatku, nebo radsi kilo, vsechno by to bylo :))


Odtud jsou poslat rovnou ...


Protahování na pláži. Strečink i posilování s Hankou Kynychovou

10. srpna 2013 v 10:02 | Paula |  Zdraví

Protahování na pláži. Strečink i posilování s Hankou Kynychovou

Včera | Autor: Františka Těšínská | Rubrika: Zdraví
I na dovolené můžete začít se změnou životního stylu. Zkuste si ráno přivstat a protáhněte, prodýchejte své tělo při východu slunce na pláži. Strečink je pro tělo jako živá voda, jak tvrdí známá cvičitelka Hanka Kynychová. Na závěr přidejte i pár posilovacích cviků.


STREČINK

1. PROTAŽENÍ SVALŮ TRUPU A BŘICHA
Postavte se rovně tak, abyste měli nohy těsně u sebe a obě paže zvedněte do vzpažení. Ručník uchopte na jeho koncích a pořádně ho napněte. Lehce se prohněte v zádech a vydržte v této pozici 20 vteřin.


2. PRSNÍ SVALY A RAMENA
Zůstaňte rovně ve snožení, ruce držte za zády a zhluboka se nadchněte. V konečné pozici s výdechem zvedněte obě paže asi o 20 cm výše do zapažení a držte několik vteřin. Potom povolte a zacvičte si ještě alespoň 3x.


3. SVALSTVO PO STRANÁCH TRUPU
Stoupněte si do mírného roznožení, ve vzpažených rukou držte ručník nad hlavou a nadechněte se. S výdechem se uklánějte a střídavě natáčejte trup do strany vpravo a pak vlevo. Na každé straně vydržte v úklonu 20 vteřin.


4. PRO ROVNOVÁHU A PROTAŽENÍ HÝŽĎOVÝCH SVALŮ A KYČELNÍCH KLOUBŮ
Nejdříve se postavte na jednu nohu a ručníkem podržte koleno druhé nohy. Rovnováhy docílíte tak, že zpevníte svaly v oblasti břicha a hýždí. Pak se nadechněte. Následně s výdechem přitáhněte koleno k hrudníku a oba lokty táhněte k tělu. Vydržte několik vteřin. Totéž opakujte s druhou nohou.


5. KRČNÍ PÁTEŘ
Stoupněte si rovně, nohy nechte u sebe a ručník si položte do týla a držte jej opět na jeho koncích. Nadechněte se. S výdechem pak předkloňte hlavu a bradu přitáhněte až na hrudník. Ručníkem tlačte do týla a ještě rukama vyvíjejte tlak. Konce ručníku táhněte k zemi. Vydržte 20 vteřin.


6. RAMENNÍ KLOUBY
Rovně ve snožení držte ručník za zády, musí být napnutý a nadechněte se. Pak s výdechem jednou rukou táhněte ručník do strany výše asi o 20 cm a vydržte 20 vteřin. Totéž zacvičte na druhé straně.


7. PROTAŽENÍ ZKRÁCENÝCH ZADNÍCH STRAN STEHEN
Sedněte si na podložku, na trávu nebo na písek, to je jedno. Chodidlo jedné nohy položte na ručník, druhou nohu nechte pokrčenou na zemi a lokty táhněte směrem k tělu. Nadechněte se. S výdechem vypněte nohu v koleni a celou táhněte k hrudníku a vydržte 20 vteřin. Pak povolte a totéž zacvičte s druhou nohou.

Fotogalerie12 fotografií
STREČINK (1.)STREČINK (2.)STREČINK (3.)

POSILOVÁNÍ

1. POSILOVÁNÍ BŘIŠNÍCH SVALŮ
Nejdříve si lehněte na záda a ruce překřižte přes hrudník, špičky nohou nechte natažené a hlavu nadzvedněte z podložky. Nadechněte se. S výdechem flexujte chodidla (udělejte z nich takzvaně fajfku) a bradu přitáhněte k hrudníku. V této pozici vydržte 10-20 vteřin a cvičení 4x opakujte.


2. SVALSTVO NOHOU, HÝŽDÍ A STEHEN
Nejdříve se postavte rovně a nohy nechte ve snožení u sebe. Nadechněte se. Průběžně a s výdechem dělejte výpady vždy jednou nohou vpřed, přičemž pokrčte obě nohy v kolenou. Na závěr s nádechem nohy dopněte a s výdechem udělejte podřep. Cvik proveďte 15x na každou nohu.


3. VNITŘNÍ STEHNA
Lehněte si na bok a opřete hlavu o dlaň ruky, přední nohu natáhněte a zadní pokrčte v koleni. Nadechněte se. S výdechem zvedněte přední nohu asi o 20 cm směrem vzhůru a krátce vydržte a opět vraťte zpět do výchozí pozice. V pomalém tempu hmitejte 20x až 50x. Vyměňujte nohy a na každou si zacvičte 3 série těchto cviků.


4. PRSNÍ SVALY
Zkuste si dámský klik. Klekněte si na obě kolena, ruce opřete v širokém úchopu o zem a váhu těla přeneste vpřed tak, aby vaše hýždě svíraly s koleny úhel 75 stupňů. Nadechněte se. S výdechem pokrčte obě paže v předloktí a trup snižte asi o 30 cm. Krátce v této pozici vydržte a vraťte se zpět do výchozí pozice. Cvičte alespoň 15x ve třech sériích.


5. ZÁDOVÉ SVALY
Nejdříve si lehněte břichem na podložku, hřbety rukou položte pod čelo, nohy roznožte mírně od sebe a opřete je o špičky. Nadechněte se. S výdechem zvedněte horní část trupu a zároveň nohy z podložky a přitom stáhněte hýždě. Vydržte krátce v této pozici a vraťte se zpět. Zacvičte si alespoň 15x s menší pauzou a 3x za sebou.

Fotogalerie12 fotografií
POSILOVÁNÍ (1.)POSILOVÁNÍ (2.)POSILOVÁNÍ (3.)

Článek jsme převzali z časopisu Dieta 6/2013

Znáš ČR?

3. srpna 2013 v 10:44 | Paula |  Zajímavosti a různé triky
Dej si malý testík, jak znáš Českou republiku. Klepni vždy na
místo, kde dané město leží. Pokud budeš mít průměrnou odchylku
menší než 40 km jsi dobrý a to ty určitě jsi, protože znáš svou zemi:



Zmoudřel?

3. srpna 2013 v 10:13 | Paula |  Jak jde čas ...

Tomáš Klus: Díky Josefínce jsem rozkvetl a vnímám život jinak

Včera | Autor: Gabriela Vágner | Rubrika: Celebrity
Představovat momentálně oficiálně nejlepšího zpěváka u nás není třeba. Je třeba ale upozornit, že následující řádky mohou ovlivnit vaše vnímání světa. Tomáš je totiž prostě filozofující zpěvák.




Co tě momentálně nejvíc naplňuje, čím teď žiješ?
Tím, že jsem se stal otcem a mám vedle sebe čisté božství, od kterého se začínám učit, kdo vlastně jsem a proč tu jsem, začínám mít radost z prostého pozorování věcí kolem sebe. Chodím po venku a čichám ke květinám, fotím si nebe, vlastně tak nějak rozkvétám a je to geniální. V dítěti a v celém ceremoniálu toho jeho příchodu na svět je totiž obrovská moudrost, a když se k tomu člověk postaví tak, že je to dar, dostává neuvěřitelné množství informací najednou.

Čekal jsi, že to bude takový náraz, taková změna?
Vlastně jo, nějak jsem to tušil. Věřím na takové ty věci, že všechno je v režii dítěte, ví, koho si vybere za rodiče, proč si ho vybere, a já jsem hrozně poctěn, že si Fína vybrala nás. Je strašně shovívavá a velkorysá, protože jsme začínající rodiče a v ní je ukrytá strašlivá moudrost, na kterou se těším, až bude takhle vedle mě bujet. Přišel jsem díky ní na to, že štěstí lze spatřit nejsnáze očima dítěte.

A přišlo to v pravou dobu, byl jsi na to připravený?
Myslím, že tyhle věci vždycky přijdou v pravou dobu. Že neexistuje ten správný čas na dítě, který si naplánují rodiče. Důkazem je spousta studií, které jsou ale lehce ezoterické, takže nemají pro každého tu pravou váhu. My jsme to řešili i před porodem, že dítě se nenarodí, pokud k tomu nejsou vhodné podmínky. Že to není čistě jen fyziologický proces. Že jsou třeba případy, kdy se maminka, které už praskla voda, dozvěděla, že její druhé dítě má vysoké horečky, tak se starala o něj a porodila až o tři dny později. A mě trošku mrzí, že lékaři nepřikládají žádný důraz tomu, že dítě je hotová osobnost už před porodním sálem.

Jaké pro tebe byly ty první hodiny a dny po porodu?
Já jsem s nimi v porodnici spal, protože je to podle mě důležité nejen pro dítě, ale i pro ženu. Chlap je od toho, aby ji chránil, nic jiného neumí. Myslím si, že se hodně podceňuje kontakt rodičů s dítětem po porodu. Není dobře, když je dítě hned odebráno, protože v té místnosti, kde je odděleno od rodičů, křičí, že chce k mámě. A tam se může stát to, že rezignuje na jakýkoli boj, leží a stane se tím "hodným dítětem". A to se projeví třeba až za třicet let. Najednou člověk zjistí, že odžil třicet let života, není šťastný, nikam to nedotáhl, ale není to tím, že by byl neschopný, on už prostě rezignoval v porodnici.

Fotogalerie6 fotografií

Josefínce je měsíc, co všechno se ve tvém životě změnilo?
Prakticky nic, to je na tom to nejlepší! U nás se život nezastavil, máme takový "open house", jsou u nás čtyři návštěvy denně… A dokonce jsme hodně našich kamarádů inspirovali k tomu, aby počali taky. Vidí, že to zastrašování, že ti skončí život, je lež. Já jsem rozkvetl a vnímám život jinak, uvědomuju si sám sebe.

Má příchod nového člověka do tvého života vliv i na tvoji tvorbu?
Samotný příchod asi úplně ne, ale už když jsme byli v očekávání, jsem se začal těmi myšlenkami zaobírat. Budeme v září točit novou desku a ta bude tematicky velmi odlišná od těch ostatních, protože jsem už asi vyčerpal studnici zhrzených lásek a strachu ze samoty. Uvědomil jsem si, že tyhle strachy jsou zbytečné.

Ještě vás čeká turné, v čem bude jiné než ta předchozí?
Jiné bude třeba v tom, že jsme lidem nabídli možnost stvořit nám playlist na internetu, takže na stránkách www.konecnevenku.cz volí, co budeme zpívat. Malinko se toho teda děsím, ale uvidíme.

Máte ale taky speciální hosty...
Pozvali jsme na naše aktuální turné jako předskokany mentálně postižené lidi ze Studia Oáza. Ale to nebude trvat dlouho, protože oni se během dvou tří koncertů stanou headlinery díky své bezprostřednosti a radosti.

Jsi exhibicionista, nebojíš se předstoupit před davy?
Cítím se tam dobře, mám to rád, protože miluju lidi. No, vlastně jsem exhibicionista. Ale ač si teď tu slávu víc připouštím, tak mě to trochu zahnalo do introverze, což ale není moje přirozenost. Já bych se bez toho neobešel. Obejdu se bez velkého davu, ale neobejdu se bez publika. Už vím, že tuhle věc chci dělat, protože mě baví.

Jsi rozený vůdce?
Vůdce, myslím, nejsem. Mám pocit, že člověk nepotřebuje vůdce, guru. Proto naše parta tak funguje. Já ze strany kluků cítím úctu, i když jsou všichni starší než já. Funguju na principu naprosté důvěry. Lidem důvěřuju a vím, že nemá cenu někoho sprdnout na tři doby za to, že přijde o půl hodiny později. Vím, že když mu dám důvěru a odpustím mu, tak se omluví a příště už to neudělá.

Jsi proti postihům, trestům…
Princip trestu je zvrácený a jenom budí strach. Podívej se na člověka, který vyjde z vězení, je polepšený? Není, protože lidi neumějí odpouštět. I u Toltéků neexistovalo, že by na kmenové radě někdo někoho přehlasoval. Shoda znamená, že se shodnou všichni. V momentě, kdy je jeden člověk proti, už to není shoda. Jenomže to ve společnosti, která není zvyklá se respektovat, neexistuje. My potřebujeme mít mocenské skupiny. Takže já jsem se v tomhle zhlédnul v hipících, i když oni to měli hodně šoupnutý přes drogy. Rozumím tomu, drogy otevírají různé obzory. Ale je to lež, každá droga je lež.

Jak se tvoje hipísáctví projevuje?
Došlo mi, že bych se k Zemi měl chovat tak, abych na ní přežil, ale je to strašně těžké. Třeba biopleny. Kdybych chtěl využít své pozice, že můžu promluvit k více lidem a říct: Hele, jsou tu také pleny, které se rozkládají a nezatěžují přírodu, vlastně nemůžu, protože člověk na to, aby mohl žít v souladu s přírodou, musí být bohatý. Ostatní firmy prostě nedovolí, aby to byla levná záležitost. To je další past systému. Nebo třeba transport potravin. Vyvážíme určitý počet tun jablek do Španělska a stejný počet tun dovážíme. Proč to tak je? Proč s tím člověk, který dokáže vymyslet miniaturní mikročip, kam se vejde paměť tisíce lidí, nezačne něco dělat? A ta odpověď je jednoduchá, protože se to nevyplatí lidem, kteří to drží pod palcem.

Co s tím chceš dělat, jak bojuješ proti systému?
Myslel jsem, že změním svět písničkama. Ale nejde to, já to vidím na naší společnosti. Třeba píseň Pánubohudooken vyvolala akorát to, že za mnou chodili lidi a říkali mi, že tím to změním. Ale tak to není. Změníme to my v momentě, kdy přestaneme považovat šedesátiprocentní volební účast za úspěch. To není úspěch, to je naopak průser! Je nám to jedno, ale sejdeme se v hospodě a remcáme. Já vidím řešení politické situace v angažovanosti lidí. Máš nějaký názor, tak běž a zaregistruj se do nějaké strany.
Jak vůbec vnímáš peníze?
Mně jsou peníze šumák. Já je vnímám jako vedlejší produkt toho, jakým způsobem si člověk dovolí být šťastný. Když víš, co chceš, tak to vždycky dostaneš. Takhle je vesmír zařízený. Zjistil jsem to tak, že jsem si položil otázku, proč jsem slavný. A odpověď byla jednoduchá. Protože jsem chtěl! Já jsem se takhle dostal až k základní škole, protože vždycky, když jsem něco chtěl a něco jsem pro to udělal, tak se mi to splnilo. A v momentě, kdy člověk ví, co chce, má vytčený ne cíl, protože cíl je definitiva, ale má nějakou představu, má směr, tak vesmír je tak dobrý, že ti to i zafinancuje. A k tomu dostaneš i ty peníze. My máme pocit, že náš osud je v moci někoho jiného. Ale není. Mě peníze lidsky uráží, poněvadž je převlíkáme za Boha.

Považuješ se za umělce?
Každý člověk je umělec, každý je autor svého příběhu. Ať miluješ někoho sebevíc, je to pořád vedlejší postava.

Věnuješ se i herectví?
"Teď třeba točím s Honzou Svěrákem pohádku, kde hraju prince. A dalšího prince hraje Vojta Dyk. Divadlo hraju v Ypsilonce, jmenuje se to Deadline. A to mi stačí. Až budu chtít hrát divadlo víc, tak ho budu hrát. A je mi jedno, jestli budu hrát v Národním nebo někde v sokolovně. Chci se tím bavit, nechci se stresovat před premiérou. Chci mít trému, ale ne stres. Člověk je zvyklý si budovat stresy, protože pak má pocit, že žije. Kdo má plný diář, ještě nemusí být šťastný člověk."

Kdy vůbec přišel ten moment, kdy tě lidi začali poslouchat?
My jsme měli už první koncert vyprodaný. Byl v malém sále, ale znali jsme své možnosti a já nejsem megaloman, který se potřebuje někam hnát. Ale ta skutečná sláva, ta přišla před dvěma lety. Zazpívali jsme Pánubohudooken na Slavících, vydali jsme album Racek, pak jsme byli pět týdnů v Indii a když jsme se vrátili, byli jsme slavní. Najednou jsme měli nejprodávanější desku."

Zdroj: Časopis Formen, léto 2013